Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
V nádherné porevoluční době, když se kromě hranic otevíraly i cesty, kterými k nám proudily i nahrávky zahraničních interpretů do té doby neznámých, bylo opravdu z čeho vybírat. Ať šlo o jakýkoliv žánr, tak prakticky vše bylo pro nás nové, neokoukané a zajímavé.
Jedním z nejpopulárnějších žánrů té doby bylo bezpochyby „grunge“, které k nám vtrhlo s velkou intenzitou a kapely jako NIRVANA, PEARL JAM, nebo SOUNDGARDEN byly mezi mladými rázem jedny z nejoblíbenějších. V závěsu za nimi se hlásily o nové fanoušky i skupiny, které k této nové vlně vyloženě nepatřily, nicméně s ní byly hudebně dost natěsno provázány.
Typickými představiteli byli i recenzovaní SONIC YOUTH, kteří byli sice od Seattlovské scény zeměpisně dost vzdáleni (pochází z New Yorku), ale i tak byl jejich vliv na tamní seskupení patrný. V roce 1992 si to přihasili na scénu s albem „Dirty“, které bylo pro mě osobně první a dost intenzivní setkání s jejich tvorbou.
Pokud bych měl nějak shrnout to, čím si mě, coby začínajícího puberťáka, tato deska (resp. kapela) získala, musel bych upřímně přiznat, že ta první fáze obdivu nezačala ani tak kvůli hudbě samotné, jako spíš díky image hudebníků, která mi v tu dobu přišla neuvěřitelně zajímavá a ve srovnání s již zmíněnými kapelami se mi líbil i ten fakt, že SONIC YOUTH nebyla tak provařená značka. NIRVANU, nebo FAITH NO MORE poslouchal skoro každý, zatímco SONIC YOUTH byla kapela „pro znalce“. Díky klipům ke skladbám „Youth Against Fascism“, „100%“ a „Sugar Kane“ jsem se rozhodl „Dirty“ bezpodmínečně obstarat a po důkladném poslechu mi začaly imponovat i jiné věci, než skejťácké čepice baskytaristky a fakt, že kytarista jezdí hůlkou po hmatníku a vyluzuje díky tomu neobvyklé tóny.
Skladby na desce oscilují mezi neurvalými, agresivními a špinavými kousky jejichž autorem je povětšinou Kim Gordon, přes posluchačsky široce přijatelné singly (hlavní autor Moore) a rozmáchlé melancholické eposy, kterých je sice nejméně, ale mě osobně právě tyto písně „přivrtaly“ k desce definitivně. O „Theresa´s Sound-World“ mohu i dnes, i když jsem posluchačsky již úplně někde jinde, prohlásit, že výraznou měrou přispěla k formování mého hudebního vkusu, respektive mých nároků na hudbu a míru její náladotvornosti. Tento song považuji zároveň za nejlepší z celé nahrávky.
Ze všech obsažených písní je patrná záliba kapely v experimentování a nekonformním pojetí hraní. Prakticky nikde se neopakují a každá sloka, každý refrén je při opakování zahrán jinak než v předchozím případě. Nádherná syrovost a pestrost, žádné kudrlinky kolem, prostě poctivá hudba až na dřeň. To je to, co dělalo „Dirty“ zajímavým tehdy a funguje to i dnes, po dvaceti dlouhých letech.
1. 100%
2. Swimsuit Issue
3. Theresa's Sound-World
4. Drunken Butterfly
5. Shoot
6. Wish Fulfillment
7. Sugar Kane
8. Orange Rolls, Angel's Spit
9. Youth Against Fascism
10. Nic Fit
11. On the Strip
12. Chapel Hill
13. Stalker
14. JC
15. Purr
16. Créme Brûlèe
Diskografie
The Eternal (2009) Rather Ripped (2006) Sonic Nurse (2004) Murray Street (2002) NYC Ghosts & Flowers (2000) A Thousand Leaves (1998) Washing Machine (1995) Experimental Jet Set, Trash and No Star (1994) Dirty (1992) Goo (1990) Daydream Nation (1988) Sister (1987) EVOL (1986) Bad Moon Rising (1985) Confusion Is Sex (1983) Sonic Youth (1982)
Čo napísať? SONIC YOUTH vydali lepšie albumy zopár rokov predtým aj desať rokov potom. "Dirty" vo svojej dobe (chvalabohu) nezaznamenal ani veľký komerčný úspech ako odpoveď na senzáciu NIRVANY a jej "Nevermind", čo zase sklamalo ambiciózneho vydavateľa. Aj napriek tomu ide po dvadsiatich rokoch o viac než dobrý spôsob, akým sa dá zoznámiť s tvorbou práve mlčiacej legendy, ak ste to doteraz neurobili, a dostať sa až k epizódam, kde bola jej tvorba viac na hrane, intenzívnejšia a inovatívnejšia.
16 minut šťavnatého technického thrashingu a dva covery od kapely, která má řemeslo v paži. Je v tom ta patřičná lehkost, drive i finesa, které člověk od téhle žánrové generace automaticky čeká. Jako drobný příkrm v čase thrashového hladu obstojně zasytí!
Trochu rozpačitý počin po čtyřech letech od minulého alba "The Fallen Crimson". Nedotažené, možná zbytečně stručné album stojí na pouhých náznacích síly, kterou skupina v minulosti disponovala. Ale hezké momenty s typickým rukopisem se najdou, to zase jo.
Objev na první poslech srovnatelný s Nory MEER, Dánové ISBJÖRG uchvacují podobně hravým a progresí provoněným poprockem. Ty melodie, klavír a vzletné aranže včetně sebevědomých vokálů mě napoprvé prostě dostaly do kolen. Uvidíme, zda první dojem vydrží.
Rogga Johansson nepolevuje. PAGANIZER jsou jednou z jeho hlavních kapel a samozřejmě doručují švédskou deathmetalovou klasiku. Rychlejší kousky jsou standardem bez překvapení, osvěžení naopak přinášejí ty pomalejší. Nejlepší skladba je ta úplně poslední.
SENTIENT HORROR narukovali k mrtvým do služby a v novém zaměstnání se jim daří náramně. Lásku k (převážně) švédskému death metalu nezapřou, hlavně pak k prvotnímu chrastění v režii ENTOMBED. Živelná OSDM deska s lehkou thrashovou patinou. Šlape to skvěle.
Urzovci jsou zpět a vyráží do klubů, radujme se! To by asi tak stačilo. Snad jen drobná poznámka. Minulá deska byla a je až příliš dokonalá. Nová je dokonalá poněkud méně, je pouze vynikající. Kdo by to byl čekal?
Atmosférický black metal / post-metal. Hodně odlehčená produkce plná vybrnkávaček, náladových pasáží a košatých atmosférických vsuvek. Zuby se moc necení, možná občas mléčné jedničky. Příjemný poslech, vyloženou hitovku však na "Succumb" nenajdete.