Danny Cavanagh se o téhle desce vyjádřil v tom smyslu, že jde o dílko, ke kterému neradno přistupovat jako k podkresu a které má emotivně pohnout posluchačem. Budiž. Je pochopitelné, že si za současným snažením své kapely stojí. A snad bych jeho vyjádření zmínil spíš mimoděk, kdybych s ním posléze prudce nesouhlasil. Taktéž mi není jasné, proč se současné album ANATHEMY škatulkuje jako progresivní rock.

Především je pro mě nesnadné přistupovat k této nahrávce jako k něčemu jinému, než neškodnému podmazu. Patálie, za kterou nestojí instrumentální průhlednost, protože, přiznejme si, ANATHEMA vždy stála na navození atmosféry a napětí za užití úsporných, ale o to účinnějších charakteristických prostředků. Od dob „Eternity”, začátku jejich současného směřování, se tak lišila od běžného nekonfliktního pop-rocku. S nímž ale proti své vyjímečnosti počíná nebezpečně splývat. Za oním nešvarem vězí dlé mého věc prostá, a sice ochabující schopnost tolik potřebné nálady předat. Celá nahrávka je prodchnuta čirou pozitivitou, jež je ale podávána buď ve formě pomalejších utahaných skladeb, které ze zoufalství zachraňují vokály Vincenta a Lee, nebo svižnějších písní, jež by teoreticky mohly být více než dobré, ale...

Celé album potápí neuvěřitelně nabubřelé klávesové aranžmá. Z rozvláčnosti se činí utrpení, kousek, jenž by snad mohl vykazovat aspoň trochu náléhavější tepající nejistoty, rozplizne v hořce stravitelnou vyumělkovanou velkolepost. Jednotné schéma gradace skoro neustále provázejí klávesky a smyčce, které téměř vždy působí asi tak nekýčovitě jako třpitivá vločka rozpouštějící se na řase vyplašeného jelena. Napřiklad „The Gathering Of The Clouds” by sneslo, co víc, uvítalo umírněnější závěr. A taková „The Storm Before The Calm”... Ale ne, ta nad vším ostatním se vší svou zastřeností osaměle vyčnívá a radost z ní mi těžko zkazí závěr, který má opět tendence spadat do pompézního naladění celého alba. Celkově by se mezi skladbami našlo ještě víc momentů, které by připomínaly tu lepší stránku ANATHEMY, ale, a budu se opakovat, té nechutně romantizující várce smyčců by se zkrátka musela učinit přítrž. Vločka ať se zatne jelenovi do oka a ten ať si pojde v příkopu.

Nejhorší však na tom všem je, že „Weather Systems” není tak strašné, jak by se z předchozích řádků mohlo zdát. Na to ANATHEMU tvoří příliš zkušení hudebníci, formálně je v nejlepším pořádku, v čemž mi tak trochu připomíná poslední KATATONII. U té bych také, navzdory produkční dokonalosti, sáhl mnohem raději ke starším nahrávkám, které mi mají více co říct.