BODY COUNT - Merciless
David Gilmour popri melancholickom novom albume stíha aj trochu aktivizmu. V nepravdepodobnej spolupráci s BODY COUNT sa na gitare riadne odviazal do šesťminútového sóla. Skvelé!
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Kdyby mi někdo před dvaceti lety (tedy zhruba v období „Hey Stoopid“) řekl, že tenhle „charismatickej dědek“ bude vydávat ještě ve sci-fi roce 2011 nadprůměrně dobré nahrávky, vysmál bych se mu. Jak hodně bych se ve svém odhadu mýlil, dokazuje ALICE COOPER i na letošním albu. A ani nevadí, že se nahrávka staví do role pokračování slavného Mistrova díla z poloviny sedmdesátých let.
Už při pohledu na jméno producenta (Bob Ezrin) a na účast vyhlášeného hitmakera (Desmond Child) bylo zřejmé, že asi nepůjde o semknutý syrový bigbítek, který by pokračoval přesně v tom, co ALICE COOPER hrál zkraje zmiňovaných sedmdesátých let, ale o dílo silně zakypřené v bombastických aranžích, mající zároveň větší komerční ambice než několik nahrávek předešlých. Jak dalece byl však jeho předobraz naplněn je věcí druhou, protože díky velké žánrové rozmáchlosti dojde právě i na onen klasický bigbítek. Navíc se také ukazuje, že letos to vyšlo hlavně v jednotlivostech – spíše v těch modernějších skladbách, netradičních žánrových experimentech, popřípadě v číslech, kde se pomocí symfonických aranží staví pestrobarevný kabaretní špektákl, neomezující se na jeden hudební žánr.
I tak jde zřejmě o Cooperovu nejpopovější nahrávku za mnoho posledních let. Avšak zároveň i o nahrávku žánrově nejrozháranější, což je možné přičíst skutečnosti, že se ve studiu o svůj prostor dělilo několik fachmanů, a každý měl tak trochu jiný názor na to, jak by měl vypadat výsledek. Na druhé „Noční můře“ je logicky možné téměř vše, takže dostáváme hodně barvitý flák hudby, kde se najde prostor jak na roztomilé a v určitých momentech i americky tradicionalistické popěvky typu „Runaway Train“ (irské hospodské housličky) či „Last Man On Earth“ (dechy jak z příběhů o Včelích medvídcích), tak naopak na popově nadýchaná čísla, opracovaná keyboardy a nejmodernějšími zvukovými vychytávkami – zde třeba pecky jako hned úvodní „I Am Made Of You“ nebo skvělá „What Baby Wants“ s hostující R´n´B hvězdičkou, která si říká Kesha.
Příjemně šokuje absurdní disco kýč „Disco Bloodbath Boogie Fever“, který je možné brát pouze jako osvěžující fórek, dokreslující atmosféru příběhové linie (protože na tohle můžou opravdu pařit už asi jenom někde v Moldavsku), stejně jako opravdu nádherná balada „Something To Remember Me By“ – opravdu nevím kdy naposled zpíval ALICE COOPER v takto silné pomalé skladbě? Dost možná, že to bylo právě před těmi dvaceti lety na albu „Hey Stoopid“. Pak jsou zde již letmo zmíněné bigbítkové popěvky jako pilotní singl „I´ll Bite Your Face Off“ a „The Congregation“ (tyto dvě patří k těm lepším skladbám na albu) nebo „Caffeine“ a „Ghouls Gone Wild“ (tyto naopak podle mého k těm slabším). V závěru („The Underture“) dojde na bohaté symfonické finále s mnoha citacemi pasáží předešlých skladeb, ale rovněž i motivů z prvního dílu „Welcome To My Nightmare“.
Osobně tohle album hodnotím jako povedené, protože ukazuje fenomén ALICE COOPERA jako životaschopnou figurínu i v současné hektické době. Vykázat dnes snahu o stvoření netradiční nahrávky a zároveň po všech stránkách uspět opravdu není snadné. Album „Welcome 2 My Nightmare“ sice znovu nemá na milníky Mistrovy tvorby z let sedmdesátých, ani na hairmetalová monstrdíla z přelomu let osmdesátých a devadesátých, ale je rozhodně osvěžující kolekcí několika mimořádných, velkého počtu dobrých a jen malého počtu zbytečných skladeb nejrůznějších žánrů. Zkrátka ALICE COOPER a jeho bláznivý kabaret jedou dál.
Žánrově korpulentní nahrávka, která je pokračováním legendárního prvního dílu. V tomto směru je zde možné slyšet úplně cokoliv. Pokud zapomenete na existenci "Trash" a "Hey Stoopid", pak je více pravděpodobné, že vás tenhle kabaret chytne - symfo aranže, dechy, keyboardy, irské housličky, dokonce disco a taky samozřejmě z velké části poctivý bigbít. Pár nadstandardních pecek a hromada dobrých - ALICE jede dál.
7,5 / 10
Alice Cooper
- zpěv, harmonika
Michael Bruce
- kytara, klávesy, vokály
Steve Hunter
- kytara
Keith Nelson
- kytara
Tommy Denander
- kytara
Johny 5
- kytara
Pat Buchanan
- kytara
Vince Gill
- kytara
Denis Dunaway
- baskytara, vokály
Chuck Garric
- baskytara
Neal Smith
- bicí, vokály
Jimmy DeGrasso
- bicí
Kesha
- zpěv
Kip Winger
- vokály
Rob Zombie
- vokály
Desmond Child
- Co-songwriter
Dick Wagner
- Co-songwriter
Bob Ezrin
- kytara, klávesy, produkce
1. I Am Made Of You
2. Caffeine
3. The Nightmare Returns
4. A Runaway Train
5. Last Man On Earth
6. The Congregation
7. I´ll Bite Your Face Off
8. Disco Bloodbath Boogie Fever
9. Ghouls Gone Wild
10. Something To Remember Me By
11. When Hell Comes Home
12. What Baby Wants
13. I Gotta Get Outta Here
14. The Underture
15. We Gotta Get Out Of This Place (bonus)
Welcome 2 My Nightmare (2011)
Along Came A Spider (2008)
Dirty Diamonds (2005)
The Eyes Of Alice Cooper (2003)
Dragon Town (2001)
Brutal Planet (2000)
Fistful Of Alice (Best Of…) (1997)
The Last Temptation (1994)
Hey Stoopid (1991)
Trash (1989)
Raise Your Fist And Yell (1987)
Constrictor (1986)
Da Da (1983)
Zipper Catches Skin (1981)
Special Forces (1980)
Flush The Fashion (1979)
From The Inside (1978)
The Alice Cooper Show (1977)
Lace And Whiskey (1977)
Alice Cooper Goes To Hell (1976)
Welcome To My Nightmare (1975)
Greatest Hits (1974)
Muscle Of Love (1974)
Billion Dollar Babies (1973)
School´s Out (1972)
Killer (1971)
Love It To Death (1970)
Easy Action (1969)
Pretties For You (1968)
Vydáno: 2011
Vydavatel: Bigger Picture
Stopáž: 52:44
Produkce: Bob Ezrin
S letošní novinkou ALICE COOPERa to mám tak napůl. Skvělé nebo alespoň slušné (když častokrát výsledné zpracování a nálada vytáhne nad průměr i poměrně tuctovou melodickou linku) skladby "I Am Made Of You", "Caffein", "Last Man Of Earth", "Disco Bloodbath Boogie Fever", "What Baby Wants" a "The Underture" doplňují naprosto tuctové rockovky typu "A Runaway Train", otřesné odrhovačky ála neopunk "Ghouls Gone Wild" nebo Katapultí bigbítovky jako "I'll Bite Your Face Off". No co, půl stopáže do stoupy a zbytek ponecháme pro mistrovo ultimátní best of...
tak zase az taky pruser to nie je, ako som cakal, ale hudobne nic moc... niektore skladby siahaju az na vrchol nevkusu... celkovo ale zabavna doska, ale nutkanie sa k tomu nejak prehnane vracat urcite mat nebudem...
David Gilmour popri melancholickom novom albume stíha aj trochu aktivizmu. V nepravdepodobnej spolupráci s BODY COUNT sa na gitare riadne odviazal do šesťminútového sóla. Skvelé!
Velmi solidní album, jak se to snad od arizonských veteránů už tak nějak dá i očekávat. Power s thrashem si na něm intenzivně a přátelsky ve známých pózách potřásají rukama a místy je to skutečně intenzivní, zejména tedy v první půli celé nahrávky.
Nová americká skupina poskládaná ze zkušených hudebníků na svém debutu hezky kombinuje svižný progresivní death s trochou té blackové černoty, notnou dávkou melodiky, chmurné atmosféry i nějaké té lehčí hitovosti. Šlape to po čertech dobře.
Už tady byly různé pokusy (i velmi úspěšné) propojit death metal s jinými žánry, ale nevzpomínám si, že by někdo až takto mohutně zfůzoval smrtící kov se sedmdesátkovým art rockem. Deska, která chce svůj čas a deska, o které se bude hodně mluvit.
Redakčný Schrödingerov paradox. Ak je Manatar sklamaný, môže to byť dobré. Rudi chváli - treba byť opatrný. Mari nehlási album roka. Fajn, že Aaron skúsil projekt mimo MDB – doposiaľ premárnená príležitosť. Výsledok ako tvrdší „One Second“ neurazí.
Další emoční zkrachovalec, co tíhu světa ventiluje skrze black metalový one-man projekt. Rockový základ, na který je nabaleno blackové vřeštění. Depresivní, chvílemi podivné, ale zajímavé. Jde o poněkud garážovou nahrávku, ale ty emoce jsou autentické.
Při prvním poslechu mi to sice připadalo jako když pejsek s kočičkou vařili dort, ale nakonec si to sedlo a je z toho opravdu příjemná krmě, sice hodně kořeněná všemožnými extrémy, ale chutná to skvěle.