Kdyby mi někdo před dvaceti lety (tedy zhruba v období „Hey Stoopid“) řekl, že tenhle „charismatickej dědek“ bude vydávat ještě ve sci-fi roce 2011 nadprůměrně dobré nahrávky, vysmál bych se mu. Jak hodně bych se ve svém odhadu mýlil, dokazuje ALICE COOPER i na letošním albu. A ani nevadí, že se nahrávka staví do role pokračování slavného Mistrova díla z poloviny sedmdesátých let.

Už při pohledu na jméno producenta (Bob Ezrin) a na účast vyhlášeného hitmakera (Desmond Child) bylo zřejmé, že asi nepůjde o semknutý syrový bigbítek, který by pokračoval přesně v tom, co ALICE COOPER hrál zkraje zmiňovaných sedmdesátých let, ale o dílo silně zakypřené v bombastických aranžích, mající zároveň větší komerční ambice než několik nahrávek předešlých. Jak dalece byl však jeho předobraz naplněn je věcí druhou, protože díky velké žánrové rozmáchlosti dojde právě i na onen klasický bigbítek. Navíc se také ukazuje, že letos to vyšlo hlavně v jednotlivostech – spíše v těch modernějších skladbách, netradičních žánrových experimentech, popřípadě v číslech, kde se pomocí symfonických aranží staví pestrobarevný kabaretní špektákl, neomezující se na jeden hudební žánr.

I tak jde zřejmě o Cooperovu nejpopovější nahrávku za mnoho posledních let. Avšak zároveň i o nahrávku žánrově nejrozháranější, což je možné přičíst skutečnosti, že se ve studiu o svůj prostor dělilo několik fachmanů, a každý měl tak trochu jiný názor na to, jak by měl vypadat výsledek. Na druhé „Noční můře“ je logicky možné téměř vše, takže dostáváme hodně barvitý flák hudby, kde se najde prostor jak na roztomilé a v určitých momentech i americky tradicionalistické popěvky typu „Runaway Train“ (irské hospodské housličky) či „Last Man On Earth“ (dechy jak z příběhů o Včelích medvídcích), tak naopak na popově nadýchaná čísla, opracovaná keyboardy a nejmodernějšími zvukovými vychytávkami – zde třeba pecky jako hned úvodní „I Am Made Of You“ nebo skvělá „What Baby Wants“ s hostující R´n´B hvězdičkou, která si říká Kesha.

Příjemně šokuje absurdní disco kýč „Disco Bloodbath Boogie Fever“, který je možné brát pouze jako osvěžující fórek, dokreslující atmosféru příběhové linie (protože na tohle můžou opravdu pařit už asi jenom někde v Moldavsku), stejně jako opravdu nádherná balada „Something To Remember Me By“ – opravdu nevím kdy naposled zpíval ALICE COOPER v takto silné pomalé skladbě? Dost možná, že to bylo právě před těmi dvaceti lety na albu „Hey Stoopid“. Pak jsou zde již letmo zmíněné bigbítkové popěvky jako pilotní singl „I´ll Bite Your Face Off“ a „The Congregation“ (tyto dvě patří k těm lepším skladbám na albu) nebo „Caffeine“ a „Ghouls Gone Wild“ (tyto naopak podle mého k těm slabším). V závěru („The Underture“) dojde na bohaté symfonické finále s mnoha citacemi pasáží předešlých skladeb, ale rovněž i motivů z prvního dílu „Welcome To My Nightmare“.

Osobně tohle album hodnotím jako povedené, protože ukazuje fenomén ALICE COOPERA jako životaschopnou figurínu i v současné hektické době. Vykázat dnes snahu o stvoření netradiční nahrávky a zároveň po všech stránkách uspět opravdu není snadné. Album „Welcome 2 My Nightmare“ sice znovu nemá na milníky Mistrovy tvorby z let sedmdesátých, ani na hairmetalová monstrdíla z přelomu let osmdesátých a devadesátých, ale je rozhodně osvěžující kolekcí několika mimořádných, velkého počtu dobrých a jen malého počtu zbytečných skladeb nejrůznějších žánrů. Zkrátka ALICE COOPER a jeho bláznivý kabaret jedou dál.