JAY KELLY
Jay Kelly by si přál být zpovědí, osobní reflexí i reflexí samotného Hollywoodu, ale při snaze útočit na divákovy emoce se odhaluje spíše samoúčelná ukecanost, patos a kýč. Na Baumbachovu Manželskou historii se to nechytá ani omylem.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Za touto kapelou, potažmo albem stojí Tim Bowness známý hlavně z NO-MAN a HENRY FOOL, Giancarlo Erra z NOSOUND a plejáda zajímavých hostů, kteří údajně dávali tomuto počinou vzniknout po čtyři roky. A je to v zásadě popík. Nic proti tomu, ostatně, kdo zná kteroukoliv z výše zmíněných kapel, něco podobného víceméně očekával.

Kostru tvoří rozvolněný a poklidný pop/rock s akustickou kytarou, coby převažujícím podkladem pro jiné různé aranže kytar, kláves a podbně, s občasným, velmi lehkým přesahem do progu, ambientu atd. Ovšem celé je to rozvolněné a klidné až moc, spíše unylé. Skladby až moc připomínají jedna druhou, snaha o jakousi éteričnost a snovost je v nich sice cítít, ale je to jen snaha. Taktéž Bownessův poměrně svojský vokál přese vše splývá a koliduje na nedostatečnou různorodost. Ani vklad hostů jako Fripp, Wilson či Matheos do nahrávky nevnesl živou vodu, jejich příspěvky snad nejsou špatné, ale zkrátka ne dost dobré na to, aby pozvedly desku někam jinam.
Když uz nic jiného, nahrávka je celkem solidně nazvučená a těch pár dobrých nápadů je na ni roztroušeno tak, aby po celou dobu více či méně nudila a neurážela. Nejsem si přesně jist autorským podílem všech zúčastněných, ale ať už se Bowness účastnil jakkoliv, doufám, že nadcházející výtvor HENRY FOOL nedopadne podobně. A z žánrově spřízněných kapel, tedy z „intelektuálnější“, artovější nebo tak nějak lehce poslouchatelné hudby rockového rázu bych čtenáři spíš než tohle doporučil jakékoliv NO-MAN či BLACKFIELD. Tak snad příště.
Nostalgické, optimistické a nudné.
5,5 / 10
Tim Bowness
- vokály
Giancarlo Erra
- kytara
+
Andi Pupato
- perkuse
Peter Hammill
- kytara
Robert Fripp
- soundscapes
Julianne Regan
- vokály
Steve Wilson
- kytara, klávesy
Colin Edwin
- basa
Jim Matheos
- kytara
1. New Memories Of Machines
2. Before We Fall
3. Beautiful Songs You Should Know
4. Warm Winter
5. Lucky You, Lucky Me
6. Change Me Once Again
7. Something In Our Lives
8. Lost And Found In The Digital World
9. Schoolyard Ghosts
10. At The Centre Of It All
Warm Winter (2011)
Vydáno: 2011
Vydavatel: Mascot Records
Stopáž: 49:48
Produkce: Steven Wilson/Jon Astley
Studio: Eel Pie Studio
-bez slovního hodnocení-
Jay Kelly by si přál být zpovědí, osobní reflexí i reflexí samotného Hollywoodu, ale při snaze útočit na divákovy emoce se odhaluje spíše samoúčelná ukecanost, patos a kýč. Na Baumbachovu Manželskou historii se to nechytá ani omylem.
Kanaďané mixují několik stylově blízkých přístupů, dominantní je riffová razance připomínající starší GOJIRA, do toho brutálnější death polohy s až disonantními prvky a nakonec i melodicky vláčné pasáže. Technické, agresivní, ale i temně atmosférické.
Na obale smrtka, mrtvoly, hroby, mlha. Na nahrávce tíživý death/doom, hluboký chrapot a malebný ženský zpěv. Nic nového v království pochmurném, ale poslouchá se to velmi dobře. Po dvou EP by si tihle Bavoři mohli konečně najít čas na plnohodnotné album.
Britské trio po barevně divoké předchozí desce "Blossom" přichází s důrazně metal/metalcore produkcí. Tentokrát se to hrne přímočařeji vpřed, ubylo melodií i mathcore divokosti. Ale švih a tlak PUPIL SLICER neztratili, takže stále kvalita.
Nejlepší deska od dob „Exit“ – a to je pro ROTTEN SOUND ta největší možná pochvala. Prakticky neustále se sype, zvuk je šťavnatý a celek působí jako sonická střela. Sympatické; tímto se vracím i k předchozím deskám.
Výtečný progressive/tech death metal. VOIDCEREMONY potěší jak staromilce, kteří přísahají na kultovní milníky od ATHEIST, tak střední třídu, která sází na pozdní DECREPIT BIRTH, tak i nováčky, kteří nadšeně naskočili na vlnu iniciovanou BLOOD INCANTATION.
Tak co chcete slyšet? Že ROTTEN SOUND prostě pod své standardy nejdou? A tentokrát jim k tomu stačí pouhých necelých 10 minut. Minialbum, které z jejich pohledu moc nového nepřináší, ale jako další munice pro explozivní grindovou palbu bohatě postačí.





