Máte rádi nachos? Že ano? No tak to si ale před ochutnáním této variace známé mexické pochutiny raději dopředu ověřte, do čeho jdete. Tady půjde o hodně ostrou příchuť, ze které se protočí panenky i nejednomu protřelému gurmánovi. Americká čtveřice WEEKEND NACHOS vás totiž na svém třetím albu hodlá přesvědčit o své příslušnosti k elitnímu pluku nesmlouvavých kabrňáků.

„Jsme prostě parta přátelských kluků plných nenávisti, kteří si nemusí nic dokazovat“ praví v jednom z rozhovorů frontman John Hofmann (vokály) a alespoň ve tvrzení o nenávisti mu musím dát zapravdu. „Worthless“ je rozhodně nejdotaženějším počinem dosavadní existence skupiny, jež se datuje od roku 2004. Už jen když porovnáte zvuk předchozího záseku „Unforgivable“ z roku 2009 s letošním počinem, je zde pokrok více než patrný.

Zvuk je jedna věc a zlepšení hudebního projevu pak věc druhá. Už předchozí nahrávky nabídly vskutku zdrcující nakládačku vysoce kvalitní mixtury složené ze žánrů jako grindcore anebo power violence, ale přesto zde stále bylo dostatek prostoru ke zlepšení. Nasazení však této čtveřici rozhodně nikdy nechybělo a dá se říct, že si i letos vzali plně nabité baterie.

Album je potřeba odpálit jak se sluší a patří, tedy pěkně v plné rychlosti. „Hometown Hero“ tyto požadavky přesně splňuje, ačkoliv rozžhaveného fandu v prvních vteřinách lehce znejistí vazbení kytar a nesmělý nástup bicích, ale vše se pak vzápětí za asistence až překvapivě rock’n’rollového kytarového motivu roztočí do potřebných obrátek.

Zatímco v minulosti byl veškerý kompoziční proces plně v rukou (anebo spíše hlavě) Johna Hofmanna, na letošní novince se skladatelsky podílela celá kapela. Že je to znát, asi ani není třeba zdůrazňovat. První, co v porovnání se staršími deskami překvapí, je výraznější přítomnost pomalejších pasáží, vyplněných hutnými sludgeovými kytarovými riffy. V těchto momentech znějí WEEKEND NACHOS, i díky slušivé produkci, skutečně těžkotonážně a když se ta jejich vysokorychlostní mašinerie opět rozjede, je nejlepší se jim okamžitě klidit z cesty.

Závěrečný sedmiminutový „epos“ pak v sobě plně koncentruje vše, co si lze představit pod pojmem totální anihilace a navíc představuje i takové závěrečné resumé celého předchozího dění. Takže na začátek opět tradiční vysokorychlostní nakládačka, pak dlouhá jízda parním válcem a je hotovo. Není dále co řešit.

Třetí pokus v hledání ideální formy extrémního sebevyjádření a třetí trefa do černého. Troufám si říct, že onomu pomyslnému středu terče je nejblíže právě letošní zásah. Americká čtveřice nahrála velmi dobrou a hlavně velmi ostrou desku!