Autentického folk metalu není nikdy dost a tak by pravý Slovan nikdy neměl zhrdnout dílem svého bratra, i když je to bratr Rus, na nějž nemáme příliš dobrých vzpomínek. Jenže СЕВЕРНЫЕ ВРАТА neprovozují žádné budovatelské častušky o kamradovi Stalinovi, nýbrž velmi zajímavý pohanský metal, který má dle slov v bookletu pevné kořeny v kultu Vlčí stopy. Narážky na tento válečnický kult údajně můžeme odhaliti v čistě ruských textech (sympatický to krok), což já, coby neználkek ruštiny, jen stěží ocením. No, o to více se můžeme věnovat hudbě...

Pokud očekáváte satansko-nacionálně sociální (jak jsem byl fanoušky NOKTURNAL MORTUM poučen) smršť, tak se hluboce mýlíte. Tahle ruská parta má narozdíl od zmíněných ukrajinských vypatlánků plná vědra soudnosti, takže namísto black metalového proklínání judaismu se věnují vlasteneckým zpěvům o širé matičce Rusi, statných bohatýrech a také sile silečce, kterou skýtá matuška Zemlja. Zkrátka, místo Mein Kampfu louskali pánové a dáma spíše Byliny a ono jim to jen a jen prospělo...

Namísto háknkrojců „zrunovatělá“ azbuka, namísto černého bůgru příjemný, zpěvný a melodický metal silně provoněný výpary folklórních melodií. Jakmile odezní úvodní trylky ruského ptactva a něžnou akustiku nahradí pěkně dřevní zvuk kytar, máme tu ihned fajnovou paralelu – СЕВЕРНЫЕ ВРАТА stojí blízko severských válečníků FALCONER, trochu šmrncutých jejich předchozí inkarnací – MITHOTYN. Z toho problematiky znalý logicky vyvodí výrazný melodický riff, který každou skladbu nese, heavy metalový beglajt, chytlavé vokální linky a místy nástupy tužších záseků ruských sekerníčků Něvského a Bělova. Zpěv, svěřený na bohatýrskou hruď Alexandra Něvského, se odehrává po většinou ve středních „civilních“ polohách, jen občasné pokusy trefit se do výšek končí trochu neslavně. O dost lépe vyznívá polořev, který společně s kytarami dokáže každý song pěkně nakopnout.

Logickou součástí jsou i válečné chorály, které zejména v titulním fláku На войну působí trochu komickým dojmem (přeci jen pěvecké schopnosti páně Něvského jsou omezené silou hlasu...), ale přesto v sobě mají jiskrný paganský nádech. To o ostatních folklórních partech už musím spustit s větší úctou – parádní je kupříkladu třetí flák s melancholickým kňouráním harmoniky a tradicionální melodií, kterou kytaristé pěkně podkládají líbivými sóly a vyhrávkami. Nebo patetická duchovní inkantace číslo deset (čornýýýý vóóóran!!!) – to je folk metal jak má být! Zapojení tradicionálů na metalové kostry je provedeno skvěle – ať už jsou to zmíněné vyhrávky, nebo rusofilní vokální linky, které by se dali i u ohňů válečných z ožralých hrdel vyluzovat. Škoda škoděnka, že občas nezacvrlikají balajky, by nožky bohatýrů rozkmitali se v bujarém rytmu kozáčka a vodka vodečka hrdlem hrdélkem ještě mocněji neprotékala...

Vyrovnejme dojmy na hromadu – deska На войну přinese do našich domovů závan melodického metalu, smíšeného se spoustou ruských folkórních motivů a bohatýrských zpěvů. Jedenáct kousků přehledných, jednoduchých a chytlavých písní ve znamení ruského folku a těžkého kovu, které najdou uplatnění zejména v brlozích těch tvorů, kterým slovo „pohan“ přináší příjemné mrazení na hřbet. No a vy, kteří se při jeho vyslovení křižujete, se téhle partě chrabrých ruských bohatýrů vyhněte. Upřímně – není to zase takový problém...