Větší důkaz své nesmlouvavosti, než je název úvodního kousku („Prepare For Attack“) tohoto alba, už HAVOK ani poskytnout nemohou. V jejich v hluboké minulosti zabarikádovaném stylu není nejmenšího prostoru pro jakýkoliv progres, což pro většinu vyznavačů podobných záležitostí zřejmě představuje natolik hřejivou jistotu, jakou lze najít jen na předvolebních plakátech levicových stran. Jakékoliv popření tradičního thrashmetalového zvuku by prakticky znamenalo konec existence této coloradské skupiny, což si moc dobře uvědomuje i její lídr David Sanchez.

Ten se po vydání více než solidního alba „Burn“ musel rozejít s polovinou ansámblu, ale ani to neznamenalo nějakou výraznější překážku k plnění jeho vizí. Posily se našly, tedy alespoň dostatečně rychle na to, aby se opět kulo železo, které ještě nestihlo vychladnout. Tím pomyslným kovem teď nemíním ani tak tvorbu této kapely, jako spíše celé novodobé thrashové hnutí, ohlížející se zpět do osmdesátých let.

Dá se říct, že každá recenze podobných záležitostí svádí k přemýšlení nad upřímností a přínosností takovýchto retroprojektů. V prvním případě mám celkem jasno a v tom druhém je jen velice těžké najít jednoznačnou odpověď. Neztrácejme však zbytečně čas nad úvahami o nesmrtelnosti brouka, když o „čistotě“ počínání Američanů nemůže být nejmenších pochyb.

Jestli vás o tom nedokáže přesvědčit trojice úvodních energií nabitých skladeb, tak pak už nemá cenu dále cokoliv řešit. Klišé, klišé, klišé a zase jen klišé. Ano, a tak je to i správně. HAVOK počínaje úvodní „Prepare For Attack“ rozjíždějí další sezonu oblíbeného romantické seriálu „Miláčku, řež to co to jen jde“. Personálními rošádami posílená čtveřice v sobě nachází snad ještě více entusiasmu a chuti jít do toho takříkajíc naplno a bez ohledu na obecně známá fakta o archaičnosti jejího počínání.

Chleba se u takovýchto nahrávek láme v momentě, kdy se přes počáteční nápor ostře řezaných riffů a našláplé rytmiky snažíte soustředit i na ostatní aspekty. Řeč je hlavně o schopnostech kapely udržet si pozornost i po dobu delší, než je několik úvodních skladeb, kdy sázka pouze na touhu posluchače užít si své mládí s novou metalovou krví přestává fungovat. Přesně tady se totiž odděluje zrno od plev a přesně tady se formuje šik smysluplných kapel vezoucích se v opět rozjetém vlaku, jenž několik let rezavěl v depu.

Přeloženo do srozumitelné řeči, HAVOK mají své vzory perfektně naposlouchané a hlavně zároveň i dostatek schopností si jejich odkaz dešifrovat po svém. V praxi to znamená trvalou kadenci tradičních skladeb, které prostě nenudí a ve kterých je vše přesně podle thrashmetalových „best practices“. Zjevná předvídatelnost je bohatě kompenzovaná strhujícím nasazením všech zúčastněných a taktéž i účelnou dramaturgií alba. Jeho jednotlivé položky jsou dávkovány přesně ve stylu rychlá řežba – ještě jedna – pak zpomalíme, ale zase ne moc – hitovka s chytlavějším refrénem – a pak to zase rozjedeme.

Je to průzračné jako lehká voda v atomovém reaktoru, ale tady zřejmě překvapení bude hledat jen málokdo a hlavně to všechno spolehlivě funguje. HAVOK navíc tentokráte vsadili i na masivnější kytarový zvuk, takže oproti předchůdci, řezajícím sluchy jako cirkulárka se ke zvuku tolik typickém pro nedělní ráno na českém venkově přidává i masivní hluk sbíječky. Zkrátka zesílení kytarového spodku znamená i razantnější drive jednotlivých skladeb, což kapelu sice trochu posouvá od ryze historické produkce směrem ke dvacátému prvnímu století, nicméně vše ostatní zůstává nohama stále pevně uprostřed zátoky Bay Area v éře Ronalda Reagana.

Jestli je to dobře nebo špatně, nechť si každý odpoví po svém. Já osobně jsem (opět) spokojený!