U EARTH vše při starém, chtělo by se říci. Nyní už je zcela evidentní, že návratové album „Hex; Or Printing In The Infernal Method“ z roku 2005 vytyčilo jasný hudebný směr, k jehož různým modifikacím pak dochází na všech následujících nahrávkách. Nejinak je tomu i v případě novinky „Angels Of Darkness, Demons Of Light I“. Jak už její název napovídá, mělo by se jednat o první díl zamýšlené série.

Jak popsat zvuk letošních EARTH a neopakovat přitom myšlenky z našich předchozích recenzí? Řekněme, že toto recenzované dílo přináší o poznání uvolněnější a ležérnější atmosféru a oproti dramatičtějším předchůdcům spíše jen volně plyne. Zní jako píseň unaveného kovboje, hledajícího spásu své duše a klidné místo, daleko od střílení a násilí.

Tomu odpovídá hlavně v porovnání s o tři roky starým řadovým předchůdcem i subtilnější nástrojové obsazení. Výrazný zvuk violoncella v úvodní „Old Black“ je dost výstižným poznávacím znamením snahy o další posluchačsky atraktivní modifikaci nedávno nalezeného stylu, postaveného na, pochopitelně velmi svérázné, kombinaci amerického country a blues a představuje tak i další, dá se říct, že poměrně logickou vývojovou etapu „novodobých“ EARTH.

Ta už zřejmě jen sotvakoho bude šokovat a připraveného posluchače rovněž jen těžko vůbec něčím zaskočí. Na druhou stranu skupina ještě stále dokáže ze své postupně vysychající studnice brat plnými doušky a servírovat více než zdařilé skladby. Již vzpomenutý otevírák potěší sice v kontextu předchozí tvorby už nikterak neotřelým, přesto stále dostatečně podmanivým špinavě bluesovým feelingem a typickou Carlsonovou kytarovou hrou.

Za vrchol desky však já osobně považuji čtvrtou v pořadí „Hells Winter“. V té seattleští opět vynikajícím způsobem demonstrují schopnost utáhnout delší stopáž prakticky s jediným motivem. Švihácká ústřední kytarová linka, jištěná opět masivním zvukem violoncella, vytvářejí společně další parádní westernovou kulisu. Jestliže lze na „Angels…“ považovat alespoň nějaký atribut za překvapivý, tak je to právě schopnost EARTH ždímat svůj koncept, co to dá a stále z něj tvořit výborné kompozice.

Bohužel toto už nelze prohlásit o celé, více než šedesátiminutové ploše nahrávky. Řeč je především o závěrečné titulní skladbě, jež pro album typickou náladu volného hudebního jamu dovádí do úplné krajnosti a zároveň tak trochu i vybočuje z po několik let hájené kompoziční filozofie. Že by náznak věcí příštích? V tom by samozřejmě ještě zas takový svízel nebyl. Problém je ten, že skladba jako taková nedokáže udržet pozornost na celé své (i na poměry EARTH) gigantické ploše.

Nastala fáze opakování se, což už bylo celkem jasně zřetelné i na předchozí desce. Otázkou je, jak dlouho se skupině bude dařit tento postup krýt solidními hudebními nápady. Novinka jich sice také nabízí hned několik, ale to už pro ni bohužel neplatí jako pro celek. Nicméně máme stále co dělat s albem kvalitním, syrově odehraným a upřímně znějícím, což rozhodně pořád není málo.