Debut těchto nenápadných Chilanů před lety rozčeřil hladinu doommetalového žánru svěžím a  nebývale progresivním přístupem. To, že se nejednalo o pouhý výkřik do tmy, potvrdila hned následující deska „Draining The Waterheart“. S novinkou „Stream Inwards“ kapela rozhodně nepřešlapuje na místě a snaží se aktuální tvorbu směřovat i do prozatím neprobádaných oblastí.

Pro obě předchozí desky bylo typické postupné budování atmosféry a prolínání ambientních pasáží s propracovanými kytarovými stěnami, které připomínaly valící se kamení. Na novince zvolili MAR DE GRISES trochu odlišný přístup. Deska je dramaturgicky rozčleněna do dvou částí, které ukazují novou i starou tvář kapely. V případě prvních pěti skladeb, s výjimkou „Spectral Ocean“, ubylo rozvláčnosti a ke slovu se naopak dostala výraznější rytmika, která je vesměs žene kupředu v poměrně rychlém tempu. Díky kratší stopáži působí jednotlivé kusy navíc velmi zhuštěně a možná, že při prvním poslechu nabudete dojmu určité nevýraznosti, masy, do které se celá hudební matérie slévá. Podlehnout tomuto přesvědčení by bezesporu bylo chybou, protože podobně jako minulé album, i „Stream Inwards“ zraje s počtem poslechů. Sklady sice působí více jednolitě, stále však nepostrádají propracovanost, která nejvíce vystupuje na poli kytar a mnoha vzájemně propletených melodických motivech (na poprvé vás možná zaujmou „hitovky“ „Starmaker“ nebo „The Bell And The Solar Gust“). Zvolnění a částečný návrat ke známým postupům starší tvorby přichází ve třech posledních skladbách, v nichž MAR DE GRISES ukazují, že opravdu umí. Pomalé budování sugestivní atmosféry s následnou gradací funguje ve skladbách „Knotted Delirium“ a „A Sea Of Dead Comets“ stále více než spolehlivě. Ne až tolik překvapujícím, přesto příjemným zpestřením je téměř ambientně pojatý bonus „Aphelion Aura“, nesoucí se na dívčím hlasu a prodchnutý typicky svíravým smutkem. Přestože obě půle alba fungují samostatně výborně, deska jako celek působí díky tomuto rozložení poněkud roztříštěným dojmem, jakoby by se kapela nebyla jistá, který postoj stoprocentně zaujmout.

Nemá cenu polemizovat o tom, v čem je novinka lepší nebo horší než předchozí dvě desky. MAR DE GRISES ani za mák neztratili nic z toho, kvůli čemu je máte rádi. Stále umí z rukávu vysypat okouzlující skladby, v nichž je co objevovat. Snaha pojmout vlastní tvorbu znovu trochu jinak je i přes zmíněnou dramaturgickou roztříštěnost dokladem toho, že tato chilská pětice neusnula na vavřínech a v budoucnu by mohla do pro ni už poněkud těsného doommetalového žánru i nadále vnášet svěží vítr.