Zdá se vám kombinace pouhé jedné kytary a bicích na pořádný metalový lomoz málo anebo jste toho názoru, že když se chce, všechno jde? Nekompromisní duo BLACK COBRA dává na svém třetím albu zapravdu druhé skupině a dokazuje, že někdy je opravdu lepší nedělat ze skládání hudby přílišnou vědu, aniž by přitom výsledek připomínal primitivní zmetek nějakého diletanta.

Na rozdíl od Kobry Černé – hada, který obývá jihovýchod Asie, tato svůj domov našla v prosluněném Los Angeles a rozhodně, stejně tak jako její asijská kolegyně ničící své oběti pliváním jedu, ani tato nebude jevit pražádného slitování. Zdánlivě skromný arsenál tohoto predátora má jediný cíl, a tím je zmatení kořisti, která tak v podobě podcenění této nenápadné šelmy udělá svoji poslední chybu.

Absence rytmiku jistící basy je sice znát, ale vnímání tohoto handicapu se časem díky neúnavné válcující kytaře postupně vytrácí. Její neutuchající riffování vytváří něco, co by se dalo nazvat minimalistickým metalovým nářezem. Ve chvílích, kdy se do toho Jason Landrian pořádně opře, vzniká velmi hustý zvukový porost, v jehož útrobách už byste další kytaru či basu vůbec nepostrádali. Když však přichází momenty menšího zvolnění, je skromné nástrojové složení BLACK COBRA znatelně slyšitelné, nicméně právě díky intenzitě předchozích okamžiků jsou tyto pasáže vítaným vydechnutím a přípravou na další zničující agresivní výpady.

Agresivita a nasazení symbolizují hudbu Američanů asi nejvíce. V jejich špinavém a obhroublém zvuku se mísí vlivy starých (thrash) metalových titánů se současným proudem fousatých chasníků ve flanelových košilích holdujících sludge metalovému hoblování. Výrazný vokál plný zloby je dalším určujícím prvkem. Štěkavý ječák přesně frázující mezi riffové soukolí, svojí barvou tak trochu upomene na časy, kdy zaplivané zkušebny okupovali dnešní thrashoví velikáni a především díky němu znějí BLACK COBRA jako skupina řídící křižovatku, kde se schází několik metalových epoch. Z povrchového bahna agrese a negativních emocí se postupně vynořují jednotlivé esence, aby tak dotvořily kompletní obraz této velmi svérázné metalové kolekce.

„Chronomega“ je nahrávkou, která v servírování syrové hudební flákoty nehodlá nic přikrášlovat ani zakrývat. Na krev zahraná metalová deska přináší další ze specifických pohledů na současné dění, který se však zároveň ani nebojí zapátrat v minulosti. Absence druhé kytary a basy jakoby nepřímo úměrně zvedla úroveň agrese a nasazení BLACK COBRA vysoce nad běžné hodnoty, výsledkem čehož je nesmírně intenzivní, monolitická a brutální deska.