Germánská družina SUIDAKRA si sbalila svých pět mečů a vytáhla směr Calais. Poté přeplavila kanál LaManche a propast několika tisíciletí, aby stanula na půdě starobylého Avalonu, hemžícího se Rytíři kulatého stolu, kouzly a velebnými druidy. V takovéto bizarní společnosti čerpala hudební i epickou inspiraci pro své toužebně očekávané album Emprise To Avalon, které muselo důstojně navázat na skvělou pověst svého předchůdce. Nuže – družina je zpět v našem časoprostoru a album rotuje v mnohých přehravačích. Jaké tedy je?

Ale to víte že dobré! Sice stále nesdílím nekritický obdiv některých posluchačů k téhle skupině, nicmémně uznávám že jejich folklórem prodchnutý melodický metal má velké kouzlo. O to více, že pánové tentokrát ještě více zabrnkali na líbivou strunu své muziky a nechali těžké melodično propuknout v plné kráse mnohde i na úkor pověstné agresivity.

Nejtrefnějším popisem novinky je „epičtější nežli Arkanum“. Pánové si více pohráli se stavbou skladeb, stejně jako s jejich propracovaností. Základ suidakrácké hudby je stále tentýž – hutný, severským deathem načichlý, nosný riff, který se prolíná s řezavým zvukem melodické kytary. Právě z kombinace agresivity a “zpívající“ kytary dokáží Němci mnohé těžit a vězte že pokud sekera na předchozím albu pěla ve středověkých rejstřících, tentokrát si naprosto logicky došla pro inspiraci do keltských luhů a hájů. Výborné chytlavé vybrnkávaní, podpořené skvělou prací perkusí, roztočené do vysokých black / deathových obrátek. A pokud na Arcanum tento koncept přeci jen sváděl k úpadku do stereotypu, pak na tomto kotouči vše zachraňuje větší členitost skladeb. Ve většině z nich je použito hned několik různých motivů, tempa oscilují od středního až po typickou černou klepačku, dočkáte se i překvapivých náladových skoků (akustická pasáž v The Quest a podobně). Melodické střívko podporuje překvapivě časté nasazení čistých vokálů a válečnických chorálů, které se objevují i v tuhých řežích ráže Pendragon´s Fall. Prim hraje žel stále tuctový Arkadiův skřehot, ale k téhle hudbě už zkrátka neodmyslitelně patří.

A aby té epičnosti snad nebylo málo... Tak překvapení z takřka minnesängového úletu vás čeká pod číslem dvě – kousek s názvem Dinas Emrys připomene étericky lehkou souhrou akustiky, roztančené melodie a čistého vokálu Minulé i budoucí tajemství jistých Slepých strážců. A aby to nebylo málo, tak ještě dvě interesantní vložky se skrývají na Emprise To Avalon – bombastická orchestrální zaříkávačka Spoils Of Annwn a téměř pětiminutová akustická kelťárna And The Giants Dance..., která překypuje energií, ale kolem 3. minuty už jaksi nemá co říct. Nicméně „ukotvení“ těchto vítaných zpestření jenom posiluje kvalitní dojem z uzavřenosti celého alba.

Zápory při troše šťourání samozřejmě naleznete – čistý vokál přeci jen svědčí o tom, že ke skřehotu má Arkadius blíže, skoky do akustických skladeb jsou dost střemhlavé a v neposlední řadě keltské motivy jsou krásné, ale dost ohrané. Nicméně jako celek šlape Emprise To Avalon nádherně – mlhy soupají z širých plání, v dáli slyšet ržání koní a zaříkávání vousatých mudrců... SUIDAKRA hájí dobytá území s jistotou zkušeného válečníka...