Další dílo, na jehož vstřebání jsme si nechali nějaký ten čas. Přiznám se, že psaní recenzí na postrockové desky se pro mě v poslední době stalo víceméně klišé, plným čím dál tím stejnějších frází. Podobným způsobem jsem však nechtěl skončit i nad rozborem této nahrávky. Ta by si nějaký příkrý odsudek a povrchní náhled rozhodně nezasloužila. Právě proto, že se pro mnohé potenciální posluchače nejedná o záležitost, která by dokázala naplno zaujmout hned na první poslech.

Na druhou stranu však v tomto případě není nutné si hned brát v práci volno a rezervovat si čas na dokonalý a nejlépe mnohonásobný poslech. Zas tak náročná záležitost to rozhodně není. Žádá si jen trochu trpělivosti a vstřícného přístupu, ale za tyto má opakovaně stále co nabízet. Američané CASPIAN, a spolu s nimi spousta dalších instrumentálních kapel spadajících více či méně do postrockového ranku, to v současnosti má o poznání těžší než před pár lety. Scéna je přeplněná, dobrých nápadů jako šafránu, dříve originální postupy se recyklují až do úplného vyčerpání a do toho se pokuste přijít s pokud možno alespoň trochu originální a zajímavou deskou. Zpočátku převládal dojem, že to se nepovedlo ani této pětici, ale jakmile „Tertia“ dostala pořádnou šanci předvést své půvaby, bylo prakticky rozhodnuto.

Ne, nečekejte ani nyní žádné zázraky, či něco neslýchaného a neotřelého. CASPIAN spíše pěkně po svém a s dávkou slušné skladatelské invence skládají líbivé a poutavé hudební obrazce ze známých dílků. Vědí moc dobře, jak pracovat s náladou skladby, kdy vykouzlit tklivou melodii a kdy naopak vpustit do arény stádo řízných kytar. Kdy zahrát na city a kdy zase bez špetky lítosti smést ze stolu veškerou melancholii. CASPIAN se ale neřadí k těm, kteří by si libovali ve hře emočních kontrastů. Jejich tvorba se víceméně neustále nese na vlně posmutnělé, chtělo by se říci snad až podzimní melancholie. Zastřený zvuk elektrických kytar, jenž jakoby tak trochu i tupil jejich ostří a zároveň jím dodával na naléhavosti, si právě s těmito posmutnělými pocity pohrává s nesmírnou chutí a noblesou. „Tertia“ však není žádnou sbírkou sladkobolných instrumentálních skladeb. Najdou se sice momenty, kdy se CASPIAN pouštějí na velice tenký led typického postrockového vybrnkávání a v některých chvílích už to vypadá na nekompromisní pád po hladinu, ale ani v závěrečné „Sycamore“, jež jednoznačně připomene mistry těchto postupů – japonské MONO, se nedostaví pocit rozmrzelosti.

Přeci jen o poznání silnější v kramflecích jsou však Američané tehdy, když se s patřičnou razancí opřou do kytar, trochu zrychlí tempo a nechají tak promlouvat rejstřík zdařilých melodií, kterými se to na albu jen hemží. Stačí se zaposlouchat do skvělé dvojice „Ghost Of The Garden City“ a „Malacoda“. Ta první v sobě krásným způsobem mísí nostalgické nálady s optimismem a radostí a druhá, na albu zároveň i nejrychlejší skladba zase (i díky decentnímu použití vokální linky) hýří emocemi do všech stran.

Na první poslech jako nepříliš atraktivní zboží se tvářící nahrávku lze směle zařadit mezi to nejlepší, co v tomto žánru nabídl loňský rok. Ačkoliv i CASPIAN někdy až příliš hazardérsky zacházejí s klišé, do fádnosti a šedé uniformity mají daleko. Podmanivá, uvěřitelně náladová a v některých momentech i nádherná. Taková je jejich deska „Tertia“.