Jidášové se hazardování nebojí... Demolition je totiž vším možným, jen ne sázkou na jistotu, pevnou jako britská ocel. Budu - li plně upřímný, Halfordův pokus vstoupit znovu do téže řeky a přesvědčovat všechny kolem, že metal jen metal je láskou mou a mocně se dovolávat odkazu Painkiller, nepovažuji za zrovna šťastný. Čo bolo to bolo, znovu nebude. Ke zdaru věci si pánové bojující pod standartou Judas Priest tuhle věc uvědomili a zvolili mnohem modernější a progresivnější přístup.

Ne, nedejte se děsit - Judas Priest se nevrhli do vášnivého víru elektronických orgií, nezavrhli praotce Kováře, nepošlapali svůj skvostně zářící štít. Přes všechny úlitby moderně je totiž jejich nový počin stále jidášově jidášovatý, jen modernějším způsobem. Inu, v době, kdy se většina nových kapel až nekriticky mistrům žánru navrtává do rektální oblasti je veškerá inovace zatraceně osvěžující. Ono se chrápání na nikdá vavřínech nevyplácí.

Největší devizou Demolition je lahůdkově pestrá rachota kytarové sekce. Duo Tipton / Downing už by si pomalu mohlo přisvojit titul profesorů, ale v jejich výkonech nenajdete ani stopu po kostnatění. Tedy - nepočítám-li to povinné kostnatění, které dělá Judas Priest legendou. Většina skladeb je nabyta dobře známou syrovostí, agresivitou a nemilosrdným tahem na branku. Jenže v rámci staromilských heavy kanonád si staroušci našli místo na spousty vychytávek. Nepřeberná paleta efektů, elektrických disturbancí a anomálií se hrne z každé písně jako puch z jatek, zvuk je pěkně zahulený a kytarové spodky těžké jako betonové botky. Sekerníčci se ale nespokojují pouze s bordelem a hledí posluchače zahrnovat precizními vyhrávkami a skvělými motivy. Nutno zde vypíchnout zejména akustikou načrtnutý nosník písně Hell Is Home s typicky perverzní disharmonií. Kdykoli se snad začíná invence zajídat a srdce staromilcovo ječí po něčem zemitém, přijde ten nezaměnitelný závan nadusaných riffů a jsme zase doma...

Špičkově vyladěná rytmická sekce přede jako diesel, její spolehlivě muskulaturní ramena parádně nadnášejí veškeré exhibice páně Tiptona a Downinga. A co Ripper? Inu, pochyby o své náležitosti k Jidášům rozbil definitivně živákem Meltdown. Ze svého nepřeberného hlasového rejstříku vytahuje zejména střední “škrabavé” polohy, ale nechybí ani typický vřískot. Zde jedna z mála námitek - přeci jen se míra strojovosti v některých skladbách nepěkně podepisuje na vokálních linkách a refrénech. Vůbec by neškodilo více kudrlinek a členitosti. Leč, tuto námitku utorpéduje k smrti závěrečný hymnus Metal Messiah, který je zázračně jak staromilský, tak progresivní.

A totéž vlastně k celému albu. Přijal jsem ho hezky v celku a za syrova. Nemám nic proti infiltraci jinými žánry, obzvlášť pokud je metal dokáže asimilovat s důkladností Borgů. Takže - veškerý odpor je marný, PRIEST IS BACK!!!