Rozlučku s oslnivou kariérou ACCEPT (těžko říct, zda úplně definitivní, přece jen stále platí, že lepší je nikdy neříkat nikdy), obstaralo album s poměrně troufalým názvem „Predator“. Skupina už totiž dávno nebyla oním mrštným panterem, který v polovině osmdesátých let kosil jednu heavy metalovou konkurenci za druhou, a zásadně se samozřejmě změnily i poměry na scéně těžkého kovu samotné. Trojici Dirkschneider, Hoffmann a Baltes navíc ze zdravotních důvodů definitivně opustil Stefan Kaufmann (nahradil jej Američan Michael Cartellone (DAMN YANKEES, LYNYRD SKYNYRD)) a po drobném experimentu na předcházející nahrávce „Death Row“ to skoro vypadalo, že už nic nebude takové, jaké bývalo. Ale ještě než to tak skutečně dopadlo, natočili solingenští právě tohle album, aby s ním zahřáli u srdce (nejen) všechny své příznivce a ukázali, že odcházet se dá opravdu důstojně.

Od začátku až do samotného konce je totiž z predátorovy nahrávky cítit, jak spontánně vznikala, beze všech cizích vlivů a předsudků, zkrátka jen a jen na základě čisté radosti z hraní. Nemohla tudíž začít symboličtěji, než nenápadným odkazem na vlastní začátky, kdy se kapela poprvé výrazněji prosadila díky skladbě „I´m A Rebel“ (ze stejnojmenného alba), původně napsané pro AC/DC. „Hard Attack“ předvádí skutečný rockový feeling australských mohykánů, jemuž kovová obloha padne jako ulitá, takže ze skladby je rázem hit stejně zásadní jako kdysi jeho předloha. Poté už nicméně kompletně přebírá otěže heavy metal a ACCEPT s ním mávají jako čarovným proutkem, připomínajíce si důležité momenty vlastní historie. Nádherný pěvecký duet Dirkschneidera a Baltesem (který na albu zpívá až nezvykle často) „Crossroads“ s mrazivou melodickou linkou zavoní po „Metal Heart“, lechtivá „Don´t Give A Damn“ zase po „Breaker“, ostré sekanice „Making Me Scream“ a „Diggin´ In The Dirt“ chutnají nářezem z „Death Row“, zatímco z „Lay It Down“ a „Take Out The Crime“ dýchne razantnost „Balls To The Wall“. „It Ain´t Over Yet“ a „Crucified“ pak jakoby před sebou pro změnu tlačily „Objection Overruled“ a konečně „Run Through The Night“ s totálně klasickým riffem nemůže evokovat nic jiného než „Restless And Wild“. Krom nich tu nakonec máme ještě titulní skladbu (v povědomém intru odkazující na známou filmovou předlohu), která v houpavém rytmu spolu se závěrečným elektro nářezem „Primitive“ naznačuje, kam by asi kapela mohla dokráčet, kdyby se jí bývalo zachtělo pokračovat.

Jak tedy vidno, prozatím poslední slovo ACCEPT řekli skutečně razantně, a i z toho je zřejmé, že s jejich rozpadem přišel metalový svět o jistou část svého formujícího kouzla. Plnohodnotně nahradit ho totiž nemůže ani až do dnešních dnů přeživší Dirkschneiderův projekt U.D.O., ani (předpokládám) Hoffmannem a Baltesem plánovaný reunion s novým pěvcem Markem Tornillem, staronovým kytaristou Hermannem Frankem a Stefanem Schwarzmannem za bicími. Jak ostatně plyne i z nešťastného alba „Eat The Heat“ (mimochodem, všimli jste si, že jsem si na něj před chvílí ani nevzpomněl?) – ACCEPT jsou jenom jedni. O to oslnivěji však jejich legenda září výhní metalového všehomíra a nepochybně dál i zářit bude, snad až do samotného skonání světů.