Více než deset let si norská thrash metalová úderka drží svůj hodně vysoký tvůrčí standard. Úctyhodné dědictví předchozích čtyř počinů nijak nešpiní ani novinka „Attitude“. Pojďme se tomuto mému „postoji“ podívat pod kůži.

Myslím, že nemá cenu nijak ze široka opakovat všeobecné informace o kapele jako takové, když její nejen hudební vývoj je na Metalopolis již dostatečně podrobně zaznamenán. Věřím, že pro čtenáře, kterého norská pětice již oslovila, nebo který se právě odhodlává její metalové recepty prozkoumávat, nebude problém věnovat trošku více času k prostudování zdejších recenzí i na předchozí alba „Vindication“, „Unlimited“ a „Cut From Stone“, s nimiž se vesměs ztotožňuji.

Úvod loňské novinky obstarává dvojice běsnících uragánů v podobě skladeb „The Urge“ a „Live My Dreams“, které znalému posluchači oznamují, že se dlouhodobě zajeté (dobré) zvyklosti budou měnit jen minimálně, zatímco nově příchozímu pak potrvá delší chvíli si ujasnit, že se stále pohybuje v thrash metalových vodách, nad nimiž se však rozepíná nepříliš hustá černo-metalová mlha. Ačkoliv všemožné kritiky již rozumově objasnily, že skupina vlastně žádný black metal nehraje, já bych k tomu vždy dodal, že jeho odér je pro mě na jejich nahrávkách všudypřítomný. Chtějme nechtějme, tato pětice vzorně pěstovaných mániček vývojově má, na rozdíl od jakýchkoliv čistokrevných thrasherů, v krvi nějaké ty černé krvinky navíc.

Severní vítr ovšem není v podání SUSPERIE zas až tak krutý, i když někdy přináší pořádné krupobití (bicí v „Mr. Stranger“). Kapela i na aktuálním kotoučku uvádí v život vysoce návykové nejednotvárné skladby, jež jsou již tradičně prošpikovány brilantními kytarovými nápady (až epicky vybavená „The One After All“), přiživovanými neméně nápaditou rytmickou sekcí. Jako nejlepší příklad za všechny mi poslouží klasická skladba „Character Flaw“, do poloviny plynule vymodelována k zuřivému běsnění, které stejně tak rychle odezní do vytracena. Hrdlořez Athera dokáže svým hlasovým rozsahem jednotlivé písně patřičně vygradovat, ať již typickým, pěkně zabarveným a hlubokým chrapotem, nebo měkčím, čistým provedením vokálu ve skladbách jako jsou „Attidute“, „Elegy And Suffering“ či „Another Turn“. Na výpomoc navíc se svým prasečákem do snad nejbrutálnějšího fláku na desce „Sick Bastard“ přispěchal z DIMMU BORGIR i spřízněný hlasový operátor Shagrath.

V neposlední řadě musím zmínit, že skupina i nadále působí velmi celistvě, a pokud vzpomeneme i nesporného instrumentálního talentu jednotlivých muzikantů, pak také až neuvěřitelně disciplinovaně, s čímž možná souvisí i opakovaná odměřená chladnost, která mi ale v jejich případě nijak moc nevadí. Možná právě naopak - celý dojem z tvorby SUSPERIE tahle zvláštní atmosféra ještě více umocňuje.

„Attitude“ je pro mě velmi povedeným, avšak střídmějším pokračovatelem fenomenálního předchůdce „Cut From Stone“, ze kterého kreativní rozmanitost jenom sršela, aniž byste museli nějak extra napínat uši. Podobný luxus aktuální zásek zkrátka nenabízí. Desku je potřeba vícekrát protočit (k čemuž vám dopomáhá i nejkratší stopáž v historii kapely), abyste tak pochopili, že je všechno v nejlepším metalovém pořádku, s pocitem, že podobnou nálož za pár let s chutí skousnete zas.