BEHÖLDER - In the Temple of the Tyrant
Řemeslně poctivá práce, ale poněkud archaická, šablonovitá a klišovitá. Doom metal si představuji jinak, tohle je prostě jen zpomalený fajn hevík. Uvidíme, zda to nějak poroste při více posleších.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
V poslední době se Praha může těšit velmi pestré koncertní nabídce. Valná většina zahraničních hvězd zařazuje naše hlavní město již standardně do soupisky koncertního turné a výjimkou nebyli ani legendární ALICE IN CHAINS, kteří přišli na řadu 24. listopadu 2009. Jako místo konání byla vhodně zvolena pražská Lucerna. ALICE IN CHAINS přijeli podpořit úspěšné comebackové album „Black Gives Way To Blue“, ale většina z nás si přišla poslechnout hlavně kultovní fláky z alb „Dirt“ a „Facelift“.
ALICE IN CHAINS začali své (již druhé) vystoupení v ČR, bez předkapely, něco málo po osmé hodině skladbou „Rain When I Die“. Z počátku nemile překvapil ne úplně stoprocentní zvuk a hlavně nepřesvědčivý sólový zpěvák William Duvall, jehož hlas se v prvních třech písních téměř ztrácel. Situaci zachraňoval Jerry Cantrell, jehož hlas měl hned z kraje formu famózní a vydatně Duvalla podporoval. Podobně jsem to slyšel i u následujících „Them Bones“ a „Dam That River“ z alba „Dirt“ z roku 1992. Zvrat k lepšímu nastal s koncertní tutovkou „Again“, při které se již zvuk vylepšil na dokonalou úroveň a kapela i diváci se zahřáli na provozní teplotu. První zvolnění a zároveň naťuknutí nového alba přišlo s poloakustickou „Your Decision“, během níž hlavní roli převzal Jerry Cantrell a William Duvall jej vystřídal u kytary. Při hitovce „Check My Brain“ už vše šlapalo na 100% a show i publikum se blížili k bodu varu. Skladby z nového alba zněly živě výborně a dle mého názoru zdatně konkurovaly starší tvorbě. Zejména „A Looking In View“ zněla naživo velice tvrdě a přesvědčivě. To samé platí i o „Acid Bubble“, kterou ve studiové podobě zrovna nemusím. Přeci jen nové věci jsou více šité na míru současné sestavě a William Duvall je v nich jistější. Ten má jinak nezáviděníhodnou pozici, neboť zejména živě musí dokázat, že místo po předčasně zesnulém Layne Staleym nedostal náhodou. Mne o tom přesvědčil zanedlouho, když se přestal schovávat za druhý hlas Cantrella, pořádně se do toho opřel a zvládl na výbornou po pěvecké stránce náročnou „Love, Hate, Love“. Jerry Cantrell dokazoval po dobu celého koncertu, že je Pan Kytarista, a že talent jako on doprovodnou kytaru nepotřebuje. Přidáme-li k tomu ještě jeho náročné pěvecké party, tak klobouk dolů. Mistr zasóloval v závěru klidné „Nutshell“ z alba „Jar Of Flies“ a sklidil zasloužené ovace. Rytmická sekce skládající se z malého Mika Ineze a velkého Seana Kinneyho to drtila do plných a nepovolila jakékoliv zaváhání, baskytara byla dobře slyšet a bicí byly nadmíru razantní. Hlavní součástí pódiové show bylo velkoplošné plátno, na kterém se promítaly pochmurné vize dokreslující typicky neveselé melodie ALICE IN CHAINS. Koncert měl neustále vzestupnou tendenci a finále bylo již naprosto bezchybné - „Angry Chair“, „ Man In The Box“ a přídavky „ Would ?“ a „Rooster“ zpívala celá Lucerna.
ALICE IN CHAINS si mne získali sympatickým a civilním vystupováním, zápalem pro věc a ovace, kterých se jim dostalo, byly zasloužené. Závěrem dodávám, že současné vítězoslavné tažení ALICE IN CHAINS kolem světa tak vidím jako zcela opodstatněné a v Praze vybojované vavříny to jen potvrdily.
Playlist: Rain When I Die, Them Bones, Dam That River, Again, Your Decision, Check My Brain, Love Hate Love, It Ain´t Like That, A Looking In View, Nutshell, We Die Young, Sludge Factory, Acid Bubble, God Am, Angry Chair, Man In The Box, Would?, Rooster
Fotografie pouze ilustrační (www.aliceinchains.com)
Rainier Fog (2018)
The Devil Put Dinosaurs Here (2013)
Black Gives Way To Blue (2009)
The Essentials Alice In Chains (2006)
Greatest Hits (2001)
Live (2000)
Nothing Safe: Best Of The Box/ Music Bank (1999)
Unplugged (1996)
Alice In Chains (1995)
Jar Of Flies (EP) (1994)
Dirt (1992)
Sap (EP) (1992)
Facelift (1990)
We Die Young (EP) (1990)
Řemeslně poctivá práce, ale poněkud archaická, šablonovitá a klišovitá. Doom metal si představuji jinak, tohle je prostě jen zpomalený fajn hevík. Uvidíme, zda to nějak poroste při více posleších.
Nové album náladového buldozeru ze Seattlu je trochu uhlazenější než předchůdce z roku 2019, ale to neznamená, že by skupina rezignovala na ohlodané hutné riffy na pomezí doom metalu a stoneru. Jen je trochu přístupnější, víc hitové a víc rock´n´roll.
Ak aj neexistuje žáner "kaviarenský death metal", FRACTAL UNIVERSE ho práve vymysleli. Ešte aj ten growl je tu taký, aby nerušil pri sŕkaní dobrej filtrovanej kávy. Pozoruhodná, technicky prepracovaná nahrávka. A ten saxofón!
V zásadě nahrávka, se kterou nemám problém, ale ke které se asi nebudu moc vracet. Stylově ukotvená někde na přelomu 80. a 90. let, s modernějším zvukem. S přehledem naservírovaná stará škola thrash/death metalu valícího většinou ve středních tempech.
Dřevitý heavy doom s milou fantasy tematikou povyšuje na nový level vokál Johna Yellanda (JUDICATOR), který svého vnitřního Hansi Kürsche přetavil v dramatického a barvitého Pána jeskyně. Radost bloudit!
Švédsko. Death metal. Devadesátky. Sunlight. Chrastění. HM-2 pedál. Melodie. Nesmrtelnost. Old school. Tradice. Oddanost. Kult. Respekt. Úcta. Konzervativní přístup. DISMEMBER. GRAVE. ENTOMBED. LIK.
Nádherně vrčící zabahněná bestie švédského OSDM vylezla ze svého hrobu a rozsévá tvrdé rány zrezlou sekerou, které mají dostatečnou pádnost. A když ležíte v tratolišti, napíchne vás na melodický hák a zavěsí pod trám jako morbidní ozdobu. Žánrová radost!