Po čtyřech letech vesměs výhradně zasvěcených projektu PAIN se jeden z hlavních principálů severské death metalové kultury konečně vzpamatoval a vydává novou desku pod hlavičkou svých domovských HYPOCRISY. Samozřejmě, nahrávka je to tradiční a průhledná, až mě z toho hrůza jímá, leč ruku na srdce, pořád lepší, než ona výše zmíněná vyluhovaná tancovačka, kterou nás Peter Tägtgren poslední roky tak vytrvale zásoboval. Inu, mnohem raději se nechám v příjemné letargii unášet na dobře známých melodických vlnách (co na tom, že desítky skladeb dopředu čitelných), než abych se potácel v rytmu přeslazeného elektro/pop/metalového kvapíku.

„A Taste Of Extreme Divinity“ mě přimělo tak trochu zauvažovat nad počínám posledních přeživších švédských death metalových dinosaurů, dávných to trendsetterů s hlubokými kořeny vězícími až na konci osmdesátých let minulého století. Zatímco kapelám typu DISMEMBER nebo UNLEASHED jejich produkci věřím od prvního do posledního riffu, u Tägtgrenovců se mi tentokrát do mysli vkrádají úvahy o kalkulaci a jisté vypočítavosti. Staří, mechem obrostlí kozáci Matti Kärki nebo Johnny Hedlund se prostě jednoho dne seberou, místo vyhlášeného studia zalezou do nějaké zapadlé kobky na posledním předměstí Stockholmu a jednoduše nahrají nové album. Je mi úplně jedno, že si vystačí se třemi, maximálně čtyřmi akordy a jednou na kost ohlodanou melodií, podstatný je pro mě výsledek, a tím je poctivá old schoolová deska, deska nahraná od srdce. Naopak, z posledního studiového výsledku HYPOCRISY cítím chlad a určitou dávku odtažitosti.

Nová sbírka o jedenácti položkách je (až příliš) logickým pokračovatelem linie „The Arrival“ / „Virus“, bohužel tedy nepřináší zhola nic nového a už vůbec ne překvapivého. Je to jen další pokus o destilaci famózního atmo/death metalového manifestu „Hypocrisy“ (1999). Deset let stará klasika a jeden z absolutních vrcholů tvorby svojských seveřanů zastiňuje novinkovou kolekci snad ve všech myslitelných ohledech. Pro dnešek se zaměříme na tři vcelku zásadní atributy, a to na zvuk, atmosféru a také na skladatelský potenciál. Zatímco v roce 1999 vyšla z Peterova domovského studia dotažená a po zvukové stránce věci ohromně živelná deska, o deset let později Abyss vydává pouze bezkonfliktní a především zvukově naprosto unifikované album. Vzpomínáte si ještě, jak v dobách své největší slávy chrlilo Tägtgrenovo studio desky jako na běžícím pásu, všechny do jedné (bez ohledu na žánr) opatřené téměř identickým zvukovým kabátcem? „A Taste Of Extreme Divinity“ je návratem do těchto časů, časů, kdy jste po prvních taktech nepoznali, zda místo HYPOCRISY náhodou nehrají IMMORTAL. Dalším mínusem je absence onoho originálního, „hermetického“ feelingu, jaký to rozdíl oproti „Hypocrisy“, jenž je doslova a do písmene zahaleno v dusivé atmosférické mlze, nad jejíž hustotou by dozajista uznale pokývala hlavou i jedna bytost zpoza mýtického rybníčku Brčálníku. A skladatelská invence a pestrost? Zatímco tam, kde selftitled album vkusně kombinovalo nekompromisní death metalové ataky typu „Apocalyptic Hybrid“ s táhlými hypnotickými hymnami ála „Elastic Inverted Visions“, letošní HYPOCRISY nabízejí jen střednětempé, jako vejce vejci si podobné skladby. Ale zase abych jim nekřivdil, najde se mezi nimi i několik na první poslech účinkujících položek, jako je melodická ukolébavka „No Tomorrow“ nebo s tempy si (konečně) více pohrávající „Weed Out The Weak“, pro mě osobně nejlepší skladba na „A Taste Of Extreme Divinity“. Hlavní tvůrčí duo Tägtgren/Hedlund vyrukovalo i s jedním drsnějším výjezdem, a to skladbičkou „Taste The Extreme Divinity“, kde Reidar „Horgh“ Horghagen konečně vysype z rukávu nějaké ty (jako sůl) potřebné blastbeats. Ovšem ani to na hodnotný death metalový zážitek nestačí. Kdo hádá, že problém vězí v příliš přátelské a bezzubé produkci, hádá správně.

Deska ušitá na míru především mladší generaci příznivců HYPOCRISY, zajatých v osidlech „The Arrival“ nebo „Virus“. Je nutno podotknout, že díky chytlavým, jako med se táhnoucím melodiím se velmi dobře poslouchá a nadto disponuje opravdu slušným hitovým potenciálem. Ovšem sázím hlavu, že ti, kdo sledují tvorbu domovské kapely Petera Tägtgrena od jejích samotných počátků, budou svoji pozornost i nadále upínat zejména k „Abducted“ a „Hypocrisy“, nikoli k okatému a předvídatelnému „A Taste Of Extreme Divinity“. O těch, kteří dlouhá léta vzývají prvotní kulty „Osculum Obscenum“ a „Penetralia“, raději ani mluvit nebudu, neb je to snad jen ta omalovánka na coveru z dílny Kristiana Wahlina, co může nejstarší tvorbu HYPOCRISY alespoň částečně připomínat. Pouze další album v početné diskografii švédské legendy - nic více, nic méně.