BODY COUNT - Merciless
David Gilmour popri melancholickom novom albume stíha aj trochu aktivizmu. V nepravdepodobnej spolupráci s BODY COUNT sa na gitare riadne odviazal do šesťminútového sóla. Skvelé!
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
CILICE nejsou úplnými nováčky na metalové scéně, jak by se mohlo zdát. Jednotliví členové už mají nějakou tu praxi (dva z nich dokonce působili v řadách již zaniklých ORPHANAGE), takže se není co divit, že debutová nahrávka „Deranged Headtrip“ působí tak vyspěle. CILICE (Circulating Intelligent Listening Instigates Cerebral Evolution) však nejsou jen zkušenými borci - jsou především soudobým, natlakovaným tělesem se všemi atributy toho, co si pod souslovím moderní metal dokážeme představit. Instrumentálně vyspělá, skladatelsky zdatná mašinérie se smyslem pro detail, citem pro melodické pasáže a touhou po agresivní, zvukově vycizelované muzice, kde je prezentováno přesně to, co si současná doba žádá.
Na druhou stranu se však nedá tvrdit, že by muzikanti nabídli posluchačstvu něco světoborného – inspirační zdroje (MESHUGGAH, THE DILLINGER ESCAPE PLAN, MIKE PATTON a jeho projekty) jsou na desce zcela zřetelné. Proberme si to však všechno pěkně popořadě: švédský kvintet připomínají občasné polyrytmické pasáže a sem-tam i nazvučení kytar, americké divočáky pak zběsilé, krkolomné prvky, excentrika Pattona pak třeba vokální kreace. Zmínit bychom mohli třeba ještě takové TEXTURES (kombinace agresivních a poklidných, epických momentů) a k tomu všemu si přidat pořádný tah na branku, do hlavy vtloukající se melodické refrény, ošperkovat nějakou tou elektronikou či smyčci, vše promíchat - a máme víceméně jasno.
Podobně jako je variabilní hudební struktura nahrávky, je zábavný i vokál Daniëla de Jongha, který vymetá všechna možná zákoutí a albu dodává správný říz - ať už použije některý z brutálnějších hrdelních projevů nebo melodicky zazpívá… Jedinou výtkou tak je, že album nedokáže nabídnout jakousi přidanou hodnotu, už po prvním poslechu jej znáte prakticky nazpaměť a máte pocit, že jste to všechno už kdesi slyšeli. Ale nevadí…funguje to velice dobře a tak není důvod se nedomnívat, že příště to bude ještě zábavnější...
Příjemné překvapení z Nizozemska, které v sobě bez problémů mísí momenty typické pro MESHUGGAH, TEXTURES či THE DILLINGER ESCAPE PLAN. Pro příště by to chtělo větší přítomnost vlastní tváře a budeme ještě spokojenější.
7,5 / 10
Daniël de Jongh
- vokály
Theo Holsheimer
- kytary
Remko van der Spek
- kytary
Philipp Moser
- bicí
1. God Of Lies
2. Left Hemisphere
3. Right Hemisphere
4. Mental Breakdown
5. Drone
6. Golem Servants
7. Chernobyl
8. Malice
9. Psychotic Mindwarp
Deranged Headtrip (2009)
Vynikající album, které kombinuje extrémní matematické riffové vzorce a melodická zjemňovala a to bez toho, aby výsledkem byl jen další tuctový metal-crossover. Už dlouho jsem vedle sebe tak hezky neviděl zaranžovanou vytříbenou nesymetrickou nasekanost a přístupné chytlavé linky, které nejsou zatíženy přílišnou melodickou oplzlostí.
-bez slovního hodnocení-
David Gilmour popri melancholickom novom albume stíha aj trochu aktivizmu. V nepravdepodobnej spolupráci s BODY COUNT sa na gitare riadne odviazal do šesťminútového sóla. Skvelé!
Velmi solidní album, jak se to snad od arizonských veteránů už tak nějak dá i očekávat. Power s thrashem si na něm intenzivně a přátelsky ve známých pózách potřásají rukama a místy je to skutečně intenzivní, zejména tedy v první půli celé nahrávky.
Nová americká skupina poskládaná ze zkušených hudebníků na svém debutu hezky kombinuje svižný progresivní death s trochou té blackové černoty, notnou dávkou melodiky, chmurné atmosféry i nějaké té lehčí hitovosti. Šlape to po čertech dobře.
Už tady byly různé pokusy (i velmi úspěšné) propojit death metal s jinými žánry, ale nevzpomínám si, že by někdo až takto mohutně zfůzoval smrtící kov se sedmdesátkovým art rockem. Deska, která chce svůj čas a deska, o které se bude hodně mluvit.
Redakčný Schrödingerov paradox. Ak je Manatar sklamaný, môže to byť dobré. Rudi chváli - treba byť opatrný. Mari nehlási album roka. Fajn, že Aaron skúsil projekt mimo MDB – doposiaľ premárnená príležitosť. Výsledok ako tvrdší „One Second“ neurazí.
Další emoční zkrachovalec, co tíhu světa ventiluje skrze black metalový one-man projekt. Rockový základ, na který je nabaleno blackové vřeštění. Depresivní, chvílemi podivné, ale zajímavé. Jde o poněkud garážovou nahrávku, ale ty emoce jsou autentické.
Při prvním poslechu mi to sice připadalo jako když pejsek s kočičkou vařili dort, ale nakonec si to sedlo a je z toho opravdu příjemná krmě, sice hodně kořeněná všemožnými extrémy, ale chutná to skvěle.