KING GIZZARD & THE LIZARD WIZARD - Phantom Island
Je to krásne. Neexistuje iná kapela, ktorá by na jednom albume drtila thrash v štyle VOIVOD a teraz ohurovala vlastným soundtrackom k seriálu Love Boat. A ešte to aj celé dáva zmysel. Úžasné.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Jasně, zpěvák je kopie Maxe Cavalery a živelná hudba a podladěné kytary připomínají SEPULTURU / SOULFLY v nejúspěšnějších letech. Otázka zní, je to pro EKTOMORF dobře nebo špatně? Díky této podobnosti se nejspíš dostali tam, kde jsou. Vydávat desky u Nuclear Blast (to už nyní neplatí) a jezdit turné po Evropě není pro maďarskou metalovou kapelu málo. Navíc SEPULTURA i SOULFLY v současné době provozují už něco jiného, takže EKTOMORF plní i poptávku trhu. Nahlédneme-li na tyto Maďary bez předsudků, zjistíme, že máme co dělat s jednoduchým a razantním metalem, který dobře funguje naživo a zejména nenároční posluchači, libující si ve skočných nu-metalových rytmech, si přijdou na své.
Aktuální „What Doesn´t Kill Me...“ tlačí kupředu podladěné kytary, jednoduché účelné riffy, praskající basa alá KORN a naštvaný zpěv. To samé EKTOMORF předváděli i na minulých deskách, ale tady mi to přijde přeci jen více dotažené, o malý krok vylepšené a jistější v kramflecích. Celé album se valí ve středním tempu a zvuk kapely je oproti „Outcast“ z roku 2006 hutnější. Nemůžeme jim upřít funkčnost jejich riffů třeba v „New Life“, občas i dobře vygradovaný závěr („Love And Live“). Bohužel jednotlivé skladby jsou dost krátké, jakoby po třetí minutě kapela nevěděla kudy dál a navíc jsou si hodně podobné. Z řady vyčnívají kousky, kde EKTOMORF na chvíli opustí svůj jump/jump rytmus, třeba „I Can See You“ nebo „Envy“ a rázem to má grády. Jindy se jim podaří obohatit svůj „groove metal“ o zajímavé momenty, jako je hostující rapper v „Sick Of It All“, nebo punkový rozjezd v „Breed The Fire“. To samé se bohužel nedá říct o textech, které jsou velké klišé. Uslyšíte silácké pózy a velké prohlášení o válce krys, vzplanutí ohně, zrození k destrukci, žádných slzách a pomstě všem. Frontman a šéf souboru Zoltán Farkas si v těchto pózách libuje, což podtrhuje i samotný název alba „Co mě nezabije, to mě posílí“.
EKTOMORF si nehrají na umění a starají se, aby to šlapalo. A ono to šlape. Zkrátka jednoduchá muzika, na jejíž poslech se nesmíte moc soustředit. Podle mne ale tento maďarský „revival“ není na odpis a pokud se hudebně alespoň trochu pohne z místa, tak o něm ještě uslyšíme.
Maďarská verze Roots Bloody Roots / Chaos AD. Příznivci Maxe Cavalery připočtěte 1 bod.
6 / 10
Zoltán Farkas
- kytara, vokály
Sabolc Murvai
- basa
Tamás Schrottner
- kytara
Jozsef Szakácz
- bicí
1. Rat War
2. Nothing Left
3. What Doesn't Kill Me...
4. Revenge To All
5. Love And Life
6. I Can See You
7. I Got It All
8. New Life
9. Sick Of It All
10. It´s Up To You
11. Envy
12. Scream
13. Breed The Fire
14. Born For Destruction
What Doesn't Kill Me... (2009)
Outcast (2006)
Live and Raw - You Get What You Give (2005)
Instinct (2005)
Destroy (2004)
I Scream Up To The Sky (2002)
Kalyi Jag (2000)
Ektomorf (1998)
Hangok (1995)
Vydáno: 2009
Vydavatel: AFM Records
Stopáž: 41:02
Produkce: Tue Madsen
Studio: Antfarm Studio (Dánsko)
nejlepší album Ektomorf, a jedno z nejméně oblíbených alb metalopolis komunity
Je to krásne. Neexistuje iná kapela, ktorá by na jednom albume drtila thrash v štyle VOIVOD a teraz ohurovala vlastným soundtrackom k seriálu Love Boat. A ešte to aj celé dáva zmysel. Úžasné.
Pre mňa jeden z najočakávanejších albumov tohto roka. Tento nový singel je proste skvelosť. Tie flamenco prechody sú úplne fantastické.
Tahle parta je úkaz vskutku svérázný. Pocta DEATH bez kompromisů a s evidentní snahou o dobový zvuk a produkci možná trochu překvapivě funguje i potřetí. A opět je to o ranější formě daného vzoru, i když se možná čekal posun. Ale nevadí, stále to šlape.
Vlastně ani nevím proč mi doposud jejich muzika příliš nešmakovala. Novinka asi nepřináší mnoho změn, ale u mě si to pěkně sedlo. Black jako nedílná kulisa a různé rockové a folkové vlivy kolem pak dotvářejí zvláštní a neopakovatelnou náladu. I posedmé.
Po delší době šíleně nabouchaná nahrávka, u které nemám pocit samoúčelnosti. Tento zhudebněný chaos má prostě hlavu, patu i vtip a ten saxofon zde rozhodně není jen do počtu. Země původu pro mě dost problematická, ale takovouto hudbu nemůžou hrát šmejdi!
Jakýsi prequel k minulému albu hezky rozvíjí dřívější hudební koncept. Je to ještě víc OPETH než debut a nejsem si jist, zda je to tak dobře. Ale hudba je to po všech stránkách bravurně udělaná, takže se to poslouchá samo.
Ano, je to tak. Američané oproti předchůdci zas tolik nového nepřinášejí, ale dá se říct, že se jim podařilo stabilizovat současnou moderně metalovou polohu a že se v ní cítí dobře. Skladby z novinky zní svěže, mají podařené melodické linky i odpich.