BODY COUNT - Merciless
David Gilmour popri melancholickom novom albume stíha aj trochu aktivizmu. V nepravdepodobnej spolupráci s BODY COUNT sa na gitare riadne odviazal do šesťminútového sóla. Skvelé!
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Očekával-li někdo od navrátilců ARTILLERY něco jiného než čistý thrash metal, pak zřejmě není z této planety. Očekával-li někdo, že „When Death Comes“ bude výtryskem thrashové geniality, nesrovnatelným s čímkoliv, co kdy z nářezového metalu vzešlo, je pravděpodobně trvalým bydlištěm poměrně úzce spjat s prvně uváděnou variantou. Ovšem očekával-li někdo, že dánská pětice na novince zahraje v tradičním thrashovém duchu, k němuž se bude snažit přiroubovat cosi ze své vlastní identifikace (zčásti pozměněné šikovným vokalistou Søre Adamsenem), pak zřejmě trefil tenhle stovkový hřebík jak ze stahováku Kerryho Kinga na hlavičku. A ARTILLERY nejenže se snaží znít trochu barevněji, ono se jim to dokonce i daří. Desítka skladeb „When Death Comes“ je proto koláží poměrně přemýšlivého a hustého riffování, jemuž v podstatě nechybí nic zásadního (rozuměj čitelné motivy, pružné aranže, úderné refrény a dokořeňující špetka melodií), a představuje tak kapelu skutečně v celkem úspěšné pozici, možná dokonce úspěšnější, než by se vůbec dalo původně čekat. Je to tedy možná malinko překvapení, ale s ARTILLERY je už definitivně i v roce 2009 nutno počítat jako s jedním z významných hráčů na stylové scéně.
7 / 10
My Blood (2011)
When Death Comes (2009)
One Foot In The Grave, The Other One In The Trash (DVD) (2008)
B.A.C.K. (1999)
By Inheritance (1990)
Terror Squad (1987)
Fear Of Tomorrow (1985)
-bez slovního hodnocení-
David Gilmour popri melancholickom novom albume stíha aj trochu aktivizmu. V nepravdepodobnej spolupráci s BODY COUNT sa na gitare riadne odviazal do šesťminútového sóla. Skvelé!
Velmi solidní album, jak se to snad od arizonských veteránů už tak nějak dá i očekávat. Power s thrashem si na něm intenzivně a přátelsky ve známých pózách potřásají rukama a místy je to skutečně intenzivní, zejména tedy v první půli celé nahrávky.
Nová americká skupina poskládaná ze zkušených hudebníků na svém debutu hezky kombinuje svižný progresivní death s trochou té blackové černoty, notnou dávkou melodiky, chmurné atmosféry i nějaké té lehčí hitovosti. Šlape to po čertech dobře.
Už tady byly různé pokusy (i velmi úspěšné) propojit death metal s jinými žánry, ale nevzpomínám si, že by někdo až takto mohutně zfůzoval smrtící kov se sedmdesátkovým art rockem. Deska, která chce svůj čas a deska, o které se bude hodně mluvit.
Redakčný Schrödingerov paradox. Ak je Manatar sklamaný, môže to byť dobré. Rudi chváli - treba byť opatrný. Mari nehlási album roka. Fajn, že Aaron skúsil projekt mimo MDB – doposiaľ premárnená príležitosť. Výsledok ako tvrdší „One Second“ neurazí.
Další emoční zkrachovalec, co tíhu světa ventiluje skrze black metalový one-man projekt. Rockový základ, na který je nabaleno blackové vřeštění. Depresivní, chvílemi podivné, ale zajímavé. Jde o poněkud garážovou nahrávku, ale ty emoce jsou autentické.
Při prvním poslechu mi to sice připadalo jako když pejsek s kočičkou vařili dort, ale nakonec si to sedlo a je z toho opravdu příjemná krmě, sice hodně kořeněná všemožnými extrémy, ale chutná to skvěle.