Velkohubé prohlášení Leifa Edlinga na internetových stránkách CANDLEMASS z ledna letošního roku je něco, co se skutečně jen tak nevidí. Samozřejmě, všichni moc dobře známe příchylnost mnohých kapel světa vychvalovat svou nejčerstvější nahrávku ve všech směrech a velice často si tak akorát lhát do kapsy. Ovšem Edlingova nesoudná slova o tom, že „Death Magic Doom“ je nejlepším albem, které kapela vyrobila od dob slavného „Nightfall“ (1987), to je skutečně výšplecht par-excellance. Copak si pan skladatel (bez urážky) nevšiml, že více jak dvacet let z něj leze jen velmi podobný materiál, jehož nejsilnější období za sebou nechal právě v osmdesátých létech minulého století? Nebo copak bezejmenný návrat „Candlemass“ či předloňský křest zpěváka Roberta Loweho „King Of The Grey Islands“ už najednou neznamenají vůbec nic? Ne, odpusťte mi, ale tady opravdu Leif, jak si ho jinak vážím ve všech směrech, ujel opravdu pozoruhodně.

A je už pak vlastně celkem jedno, jestli „Death Magic Doom“ (jež se původně mělo jmenovat podle v pořadí druhé skladby „Hammer Of Doom“, kterýžto název ovšem kapele vyfouknul jakýsi německý hudební festival) dostane reálných 5 či 6 bodů hodnocení, když podstata věci je na první poslech zcela zřejmá. Jistě, bavíme se tady jen o víceméně průměrném materiálu CANDLEMASS, který ničím jiným než víceméně průměrným materiálem CANDLEMASS nezůstane, ani kdyby čert na koze jezdil. Tak na co ty poplašné výkřiky. Leifovo zbožné přání? Daleko nejspíš. Současná forma kapely totiž stagnuje, a to tak, že slyšitelně. Lehkost, s jakou se vždy Edlingovci s charismatem sobě vlastním přenášeli přes doomovou škatulku, zůstala znovu částečně zastřena jakýmsi neutrálním pláštíkem a jako smutné ohlédnutí za ní zůstal jen pohrobek minulého alba, jenž podobným způsobem odhaluje přetrvávající slabinu švédsko-americké pětice. Nedostatek pořádných nápadů, samozřejmě, který se jako parazit táhne celou novinkou, a který minimálně ve skladbách „Hammer Of Doom“, „Clouds Of Dementia“ a „My Funeral Dreams“ (což je celých osmnáct minut z hracího času alba) ředí dokola omílaný výraz kapely na životní minimum. O tom, že CANDLEMASS zatím stále ještě dovedou napsat poctivou a slušnou skladbu, se tak naštěstí můžeme přesvědčit alespoň ve svižné úvodní „If I Ever Die“, zaštítěné solidním riffem a zvučným pěveckým výkonem Loweho (i když ten platí pro celé album a já mohu na to konto konečně konstatovat, že už jsem si na amerického pěvce v řadách kapely přece jen zvykl), a ve stylově velice přesvědčivě vyšlechtěných kouscích „The Bleeding Baroness“, „Demon Of The Deep“ a „House Of 1.000 Voices“, shodně vrcholících ve znamenitých refrénech.

To, co viselo ve vzduchu už při „King Of The Grey Islands“, tak dostává na „Death Magic Doom“ reálné rozměry. Styloví rutinéři CANDLEMASS se totiž evidentně spokojili s tím, že jsou (úspěšnými) rutinéry, a tenhle stav jim podle všeho vyhovuje natolik, že s klidem zapomněli, že kdysi bývali stylovými vůdci. Je to určitě škoda, která je do jisté míry vyvážena tím, že se stále ještě nejedná o žádný průšvih. Ale i ten při tomto vývoji věcí jednou určitě přijde …