JAY KELLY
Jay Kelly by si přál být zpovědí, osobní reflexí i reflexí samotného Hollywoodu, ale při snaze útočit na divákovy emoce se odhaluje spíše samoúčelná ukecanost, patos a kýč. Na Baumbachovu Manželskou historii se to nechytá ani omylem.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Neurotické, pomalé, valivé a majestátní překvapení letošního Fluff festu. Belgický sludge core, který potěší jak fanoušky NEUROSIS, tak příznivce tradičního doom metalu, neboť od každého z těchto zdrojů čerpá nezanedbatelné množství inspirace. Ani fanoušci metalové špíny nezůstanou bez potravy, celé album je zalito značně obhroublým a syrově působícím roztokem, kterému velmi napomáhá roztříštěný, ale upozadněný hlas Colina Van Eeckhouta, který perfektně zapadá do širokých ploch kytarových panelů. Skladby s průměrnou stopáží sedm minut tvoří dostatečný prostor k tomu, aby vás pohltily do svého chřtánu, pečlivě rozžvýkaly, promísily se slinami a zaslaly do žaludku, kde si budete moci zvrhle užívat kyselinových šťáv, které vás pozvolna rozleptají.
Střední a pomalá tempa jsou vyrovnány hutností riffů, které se rozvážně nesou celým albem, opravdu silné emoční zabarvení však celku dodává rozervaný řev, který má hned několik zajímavých vlastností. Oproti zvyklostem hlavní zpěv trochu vytáhnout nad nástroje, je zarovnán zpříma na jejich úroveň nebo je dokonce zakopán ještě o několik sáhů níž než valivá instrumentální mašinerie. Barva řvaní je však oproti tomu velmi intenzivní, řezavá a naléhavá. Nedočkáte se patosu, je to srdcervoucí orašplované neukojené vytí, které by kapele mohla závidět kdejaká screamo formace. Neduhem podobných spolků bývá určitá splývavost materiálu, která může přerůstat v to, že některé skladby se nedokáží přes ostatní monolity prosadit a celek pak v uších posluchače působí až příliš jednolitě - jednotlivé skladby pak ztrácejí svůj vlastní charakter. S tímto neduhem se AMENRA daří velmi obstojně bojovat v druhé polovině alba, ve které naleznete například skladbu „From Birth To Grave From Shadow To Light“, která je postavena v podstatě na jednom skvěle gradujícím motivu nebo písně, které ji v pořadí obklopují „Ritual“ a „Le Fils Des Faux“. Ty v sobě uchovávají více prvků tradičního doom metalu, mimo jiné i čisté jednoduché nápěvy, které AMENRA poměrně sluší. V kontextu scény sice nejde o překvapující nebo evoluční materiál, „Mass III“ však má své charakteristické prvky i své charisma a rozhodně by neměl zapadnout a to ani v době, kdy „Mass IIII“ je již na světě a moje poštovní schránka ho dychtivě očekává.
Intenzivní belgický sludge corový buldozer, který svoji radlicí sice neodkrývá zásadní žánrové objevy, ale hrouda, kterou před sebou hrne představuje řemeslně výtečně zvládnutou práci, která má potenciál laskat i drtit.
7,5 / 10
Colin Van Eeckhout
- vokál
Vincent Tetaert
- kytary
Mathieu Vandekerckhove
- kytary
Bjorn Lebon
- bicí
Kristof Mondy
- basa
1. The Pain It Is Shapeless
2. Némelèndèlle
3. Am Kreuz
4. Le Fils Des Faux
5. From Birth To Grave From Shadow To Light
6. Ritual
De doorn (2021)
Mass VI (2017)
Mass V (2012)
Mass IIII (2008)
Mass III (2006)
Mass II : Sermons (2005)
Mass I: Prayer I - VI (2003)
priemerny post-metal
Jay Kelly by si přál být zpovědí, osobní reflexí i reflexí samotného Hollywoodu, ale při snaze útočit na divákovy emoce se odhaluje spíše samoúčelná ukecanost, patos a kýč. Na Baumbachovu Manželskou historii se to nechytá ani omylem.
Kanaďané mixují několik stylově blízkých přístupů, dominantní je riffová razance připomínající starší GOJIRA, do toho brutálnější death polohy s až disonantními prvky a nakonec i melodicky vláčné pasáže. Technické, agresivní, ale i temně atmosférické.
Na obale smrtka, mrtvoly, hroby, mlha. Na nahrávce tíživý death/doom, hluboký chrapot a malebný ženský zpěv. Nic nového v království pochmurném, ale poslouchá se to velmi dobře. Po dvou EP by si tihle Bavoři mohli konečně najít čas na plnohodnotné album.
Britské trio po barevně divoké předchozí desce "Blossom" přichází s důrazně metal/metalcore produkcí. Tentokrát se to hrne přímočařeji vpřed, ubylo melodií i mathcore divokosti. Ale švih a tlak PUPIL SLICER neztratili, takže stále kvalita.
Nejlepší deska od dob „Exit“ – a to je pro ROTTEN SOUND ta největší možná pochvala. Prakticky neustále se sype, zvuk je šťavnatý a celek působí jako sonická střela. Sympatické; tímto se vracím i k předchozím deskám.
Výtečný progressive/tech death metal. VOIDCEREMONY potěší jak staromilce, kteří přísahají na kultovní milníky od ATHEIST, tak střední třídu, která sází na pozdní DECREPIT BIRTH, tak i nováčky, kteří nadšeně naskočili na vlnu iniciovanou BLOOD INCANTATION.
Tak co chcete slyšet? Že ROTTEN SOUND prostě pod své standardy nejdou? A tentokrát jim k tomu stačí pouhých necelých 10 minut. Minialbum, které z jejich pohledu moc nového nepřináší, ale jako další munice pro explozivní grindovou palbu bohatě postačí.





