BLOOD INCANTATION - Absolute Elsewhere
Při prvním poslechu mi to sice připadalo jako když pejsek s kočičkou vařili dort, ale nakonec si to sedlo a je z toho opravdu příjemná krmě, sice hodně kořeněná všemožnými extrémy, ale chutná to skvěle.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Historie kapely POISONBLACK sahá pouhých pár let nazpět, někam na přelom staletí, kdy frontman toho času ještě plně aktivních SENTENCED (a pilně pracujících na vynikajícím albu „The Cold White Light“) Ville Laihiala, zpěvák Juha-Pekka Leppäluoto (CHARON) a basista Janne Kukkonen dali dohromady společný projekt. První album „Escapexstacy“ vydali Léta Páně 2003 u Century Media. Jenže pak došlo k rozpadu SENTENCED, vlastně důstojnému rozchodu, doprovázenému vydáním vlastního requiem, ale přesto rozpadu a z POISONBLACK se pro Laihialu stala hlavní skupina (nebo se stala ještě před rozpadem?). Odešel J.P. Leppäluoto i Kukkonen a bylo třeba doplnit prořídlé řady. A rovněž hudba byla poté již zcela v rukou Laihialy. Zatímco „Escapexstacy“ stálo někde mezi CHARON a SENTENCED, následná alba kapely již byla zcela v duchu „Odsouzenců“.
Z nového alba mám především ten pocit, že se Laihiala rychle snažil vyprodukovat další album ve stylu, ke kterému se posledně přiklonil, tj. kde po rozpadu SENTENCED zůstala mezera na trhu. Zatímco „Escapexstacy“ se držela bokem, „Lust Stained Despair“ se až moc okatě blížila stylu SENTENCED. „A Dead Heavy Day“ bez výraznější změny navazuje. Do názvu si sice dali hned dvě metalová klišé (dead a heavy), ale to neznamená, že by nová deska byla tvrdší, neřku-li mrtvější. Je to stále vcelku příjemný melodický heavy metal finského střihu, obsahující mírně přiškrcený, ale kvalitní zpěv Laihialy, svižné kytarové rify a sem tam klávesy pro efekt. „Lust Stained Despair“ je kolekce metalových písní, nicméně až na pár výraznějších skladeb, které bychom spočítali na prstech jedné ruky, aniž bychom všechny prsty použili, jde o jinak průměrný materiál. V podstatě skladba titulní „A Dead Heavy Day“ a klipová „Bear The Cross“ vyčnívají, zajímavá je závěrečná „Only You Can Tear Me Apart“ - pomalá a dlouhá, na poměry kapely nezvyklá, ale to je asi tak všechno. Buď bylo album šité horkou jehlou, nebo se prostě nápady neurodily, i to se stává. Přesto „A Dead Heavy Day“ není špatné album, dobře se poslouchá a několik světlých okamžiků také obsahuje.
Průměrná nahrávka, která částečně připomíná starší tvorbu Laihialovi někdejší domovské kapely, jinak pokračuje v nenáročném a zpěvném duchu započatém na prvním albu.
5 / 10
Ville Laihiala
- zpěv, kytara
Janne Markus
- kytara
Marco Sneck
- klávesy
Antti Remes
- basa
Tamo Kanerva
- bicí
1. Intro
2. Diane
3. Left Behind
4. Bear The Cross
5. A Dead Heavy Day
6. Me Myself And I
7. X
8. Human-Compost
9. The Days Between
10. Hatelove
11. Low Life
12. Only You Can Tear Me Apart
Lyijy (2013)
Drive (2011)
Of Rust and Bones (2010)
A Dead Heavy Day (2008)
Lust Stained Despair (2006)
Escapexstacy (2003)
Vydáno: 2008
Vydavatel: Century Media
Stopáž: 56:23
Produkce: Kari Vähäkuopus
Studio: Soundmix Studio
Ano, skutečně to již není tak chytlavé jako na předchozích albech (zejména na tom prvním), ale kdo tomuto albu s vy-ni-ka-jí-cím zvukem věnuje více než pár poslechů, bude příjemně překvapen songy jako např. Left Behind, A Dead Heavy Day, Me, Myself and I, Lowlife a Sentenced připomínající Only You Can Tear Me Apart.
Při prvním poslechu mi to sice připadalo jako když pejsek s kočičkou vařili dort, ale nakonec si to sedlo a je z toho opravdu příjemná krmě, sice hodně kořeněná všemožnými extrémy, ale chutná to skvěle.
Tady pozor, tohle je vynikající deska. Finové DEVENIAL VERDICT zní jako mix GORGUTS, ULCERATE a REPLICANT. Nadto ale přidávají přístupnější / lidštější (ne však jednodušší) atmo/melodické vsuvky. Příznivci avantgardněji pojatého death metalu musí slavit.
Tři roky staré EP "Schattenfall" potěšilo, novinka "Phantast" naopak přináší jisté vystřízlivění. Němci tentokrát skladatelsky tápou a doručují pouze atmo-blackmetalový standard. A to je málo. Čtyřicet minut dlouhé přešlapování bez výraznějších momentů.
Tenhle bahnem a plísní obalený kostlivec do první doom/death metalové ligy zatím nepatří. Mladí Španělé respektují žánrové atributy, nicméně zatím tak činí dost jednoduchou formou. Deska pokulhává a ztrácí na flow hlavně v doom metalových pasážích.
Veľa fantastického a rôznorodého death metalu vyšlo tento rok, ale toto poňatie mi je najbližšie. Nerdi citujúci pinkfloydovské, opethovské či cynicovské vplyvy s takouto ľahkosťou nad morbidangelovským kovom smrti, to je niečo prekrásne.
Obavy z odchodu Patricie Andrade a přerod v tuctový doom/goth se ukázaly být liché. Novinka sice neoplývá charismatem a fado feelingem 7 let starého předchůdce,svůj půvab a portugalský šarm bezpochyby má a jako taková rozhodně nabídne solidní nadstandard.
Znovuzrození Australané se po 4 letech připomínají s další deskou, jejíž popis z mé strany příliš originality nepřinese. Zkrátka je to kvalitně provedená deathmetalová fošna. Velmi slušný standard, který revoluci neudělá, ale nemusel by ani zapadnout.