Skutečnost, že americký hardrockový dinosaurus ALICE COOPER nahrává ve svých šedesáti letech řadová alba každý druhý rok, je obdivuhodná. A vůbec nevadí, že se tato díla ani omylem nestávají takovými generačními pomníky, jako tomu bylo u alb, která mistr vydával v první polovině sedmdesátých let minulého století, kdy se stal legendou teatrálního rocku a jako první šokoval veřejnost svými hororovými pódiovými performacemi. Jeho nová tvorba už nemá nic společného ani s překotným, avšak optimistickým obdobím přelomu let osmdesátých a devadesátých, kdy atakoval se svými načechranými šlágry veškeré rockové hitparády. Současný ALICE COOPER, to je poctivý hard rock, upřednostňující výhradně klasické postupy, bez sebemenšího náznaku ovlivnění jakýmkoliv moderním žánrem a bez ambice za každou cenu uspět. Jestli je to klad nebo zápor nechám na každém z vás. Jedno je však jisté a sice, že aktuální novinka je znovu typickým albem jeho osvědčené značky. Takže pokud jste jej dodnes sledovali se zájmem, jeho nová deska vás nezklame.

„Along Came A Spider“ je dalším z koncepčně laděných alb a nese sebou ponurý příběh vypovídající o masovém vrahovi zvaném „Spider“. Policie je zmatena nálezy jeho obětí (žen) zamotaných do obřích sítí, protože každé z nich chybí vždy jedna noha. Netuší, že je vrah hodlá použít na stavbu vlastního pavoučího monstra, které má sloužit jeho zájmům. Tento na první pohled uhlazený psychopat je poměrně originální postavičkou Cooperova rockového obludária. Potencionální osmá oběť se mu však stává osudnou, protože se do ní „Spider“ zamiluje. Reklamní slogany hovoří o jednom z nejděsivějších příběhů v kariéře Vincenta Furniera, což zas až tak přesně posoudit nemohu, protože všechny tři desítky jeho řadových alb do detailu rozhodně neznám. Faktem zůstává, že výhradně klasicky rockový střih novince „Along Came A Spider“ sice sluší, ale na strašidelnosti opravdu nepřidá. Co na tom změní, že nás hlavní protagonista zavádí do města velmi podobného Gothamu, do města, kde slunce nevychází a kde z nebe neustále prší kyselý déšť? Atmosféru děsivého příběhu z tohoto poměrně usazeně znějícího rockového materiálu v roce 2008 už sotva vydedukujete. Veškerá spojitost s hrůzným příběhem tedy leží výhradně na textové složce. A právě v tomto hodnotím vcelku moderní alba, jakými ve své době byly „Brutal Planet“ (2000) či „Dragon Town“ (2001), za jednoznačně zdařilejší.

Letošní zápis bude zajímat výhradně pamětníky starých časů, fanoušky klasického rocku a sběratele, kteří těch čtyřicet let s fenoménem ALICE COOPER přečkali bez úpadku zájmu a nepovolení koncentrace na jeho tvorbu. Nejde tedy o nic víc než standardní hard rock, jakým se legendární bubák prezentoval mnohokrát v minulosti. Třeba zrovna na dvou předchozích albech „The Eyes Of Alice Cooper“ (2003) a „Dirty Diamonds“ (2005). Některé položky však zde rozhodně stojí za zmínku. Mám na mysli hned druhou „Vengeance Is Mine“, která upoutá svojí ponurostí a hutně zatěžkanými riffy, jenž tak trochu protiřečí mému tvrzení o nemodernosti celého alba. Třetí „Wake The Dead“ je vrstveným psychotickým šlágrem a jasným vrcholem nahrávky. Jsou zde i dva songy přímočařejšího ražení s určitými hitovými ambicemi - „I ´m Hungry“ a „(In Touch With) Your Feminine Side“, ale také dvě velmi solidní balady „Killed By Love“ a „Salvation“. Celý příběh výborně graduje v závěrečném epilogu „I Am The Spider“. ALICE COOPER prostě nahrál dobré album (nejlepší od „Dragon Town“).