První, čeho si při spatření tohoto CD tuzemský posluchač všimne, je obal od Deathera. Temný obrázek, který osobně považuji za jednu z nejlepších Jardových prací... Navíc ta kresba perfektně sedla do nálady druhého alba těhle amerických tradicionalistů. Ano, Disinter se opravdu hlásí k starší škole deathmetalu. Jejich druhé CD Welcome To Oblivion jsem minule dost chválil, ale troufám si říct, že tady se pánové z Chicaga překonali. Kompozičně je tohle album dotaženější, ale nečekejte nějaké technickými finesami vyšperkované opusy. Úvodní brnkačka naladí a pak už se jenom jede v hutném a zčásti thrashovém základě. Disinter jsou kapela instrumentálně poměrně nevyrovnaných kvalit. Mají jednoho z nejrychlejších bubeníků, co jsem kdy viděl a slyšel, ale na druhou stranu co do strunné sekce, tam originalitou ani přílišnou virtuozitou právě neoplývají. Skutečně, celkové vyznění Disinter nepřináší vcelku nic nového. Pokud bych měl být hodně kritický, tak nebýt toho šikovného bubeníka, nic zas tak výjimečného by na té kapele nebylo. Ale právě ty bicí party celou kapelu posunují minimálně o dvě třídy výš. A jinak Disinter pěkně straší – i v tom jsou tradiční. No uznejte: What Once Was Again Shall Be, An Eternity Of Pain, Woven With Pestilence And War, Upon The Winds Of Vengeance... Disinter skutečně dýchají tou starou školou, což jim například u mne opět přidává. Zionův vokál se pohybuje mezi řevem a murmurem a jeho texty plné smrti, strachu, bolesti a touhy po pomstě – navíc čiší chladem a železem; člověk alergický na klišé by z toho dostal psotník. Mně jsou ale právě tou svou staromilskostí a thrashovým základem Disinter sympatičtí a musím říct, že jestli se mi Demonic Portraiture nelíbí víc, než jeho předchůdce, tak minimálně stejně. A kecy o tom, že Morbid recs. podepisují smlouvy s béčkovými kapelami z USA jsou nesmysl. Pravda je spíš taková, že právě ta staromilskost momentálně v USA moc neletí. Amíci se prostě vozí na brutálním trendu, Evropa však dokáže ocenit i jiné věci, než je gore, gore gore...