V roce 1970 se THE DOORS nacházeli v podivné situaci. Byli na pokraji rozkladu, a přitom se jim vlastně dařilo. Poslední deska zabrala, „Morrison Hotel“ se dobře prodával, a přesto díky zpěvákovým výstřelkům (nebo spíš šílenství) nevěděli, jestli kapela bude za měsíc nebo klidně za týden ještě vůbec existovat. Jim Morrison byl čím dál víc nepoužitelný, vidina kriminálu ho ale řádně sčísla a dřívější vyvádění vyměnil za netečnost. Samozřejmě s flaškou v ruce, která jakoby mu úplně přirostla k tělu. Vyhlídky do budoucna veskrze špatné, a tak se John Densmore, Robby Krieger a Ray Manzarek začali smiřovat s tím, že jestli spolu chtějí do budoucna hrát, bude to asi jen ve třech.

Naděje a další malér

Jenže jak už jsme si řekli … kapela začala jít vlastně zase nahoru. Z „Roadhouse Blues“ a „Waiting For The Sun“ na poslední desce se staly slušné šlágry a hudební svět začal věřit, že THE DOORS ještě mají co říct. Jen ten zpěvák...

Na srpen byl naplánován velký koncert v Evropě. Na britském ostrově Wight se konal festival, jakási odpověď na americký Woodstock, a THE DOORS tam měli z pódia ukázat „hele, ještě jsme tady“. Domluveno, připraveno … a Morrison to opět podělal! Tentokrát na pódiu nikoho neprovokoval ani nic nezničil, ovšem celé vystoupení úplně ignoroval. U mikrofonu stál naprosto bez zájmu, předvedl unylý a otrávený výkon. Spoluhráči byli zase jednou maximálně naštvaní, udělali nad Morrisonem kříž a znovu si potvrdili, že jestli spolu chtějí pokračovat, pak bez té trosky, která byla kdysi frontmanem.

Bude ještě deska?

Nesměl by tu ovšem být Jac Holzman z firmy Elektra. Ten si mnul ruce nad dobrým přijetím „Morrison Hotel“ a hodlal z kapely vytáhnout zbytky potenciálu, dokud to ještě jde. Věřil – a zcela prozíravě – že ta stará genialita v THE DOORS pořád je, i když se zmítají v obrovské krizi. Když se pak začalo šesté album chystat, nastal mu problém. V mezidobí totiž vyšlo živé album THE DOORS „Absolutely Live“ a bestofka „13“, pro kterou Holzman vybral fotku Morrisona v nejlepších letech, aby se album líp prodávalo. Což frajera maximálně nakrklo a vypadalo to na odchod od firmy. Nakonec se situace jakž takž uklidnila, a kapela přece jen předvedla nový materiál.

Jenže – další zádrhel. Producent Paul Rothchild se k nahrávání postavil odmítavě. To, co muzikanti zahráli, se mu nelíbilo, do práce s kapelou se mu nechtělo, až nakonec navrhl, aby desku se skupinou natočil Bruce Botnick. Nebyl to tak špatný nápad – jmenovaný pracoval jako zvukový inženýr na všech předchozích deskách THE DOORS, všichni ho znali a on znal muzikanty, byli na sebe zvyklí, takže proč by ne?

Klub 27

Jenže Rothchildova reakce byla přece divná. A my už dnes víme proč – Paul tehdy procházel strašnou osobní krizí a zármutkem. Pár týdnů před THE DOORS pracoval s Janis Joplin na její poslední desce „Pearl“, se zpěvačkou se do sebe zamilovali, a když byl producent plný citů, jeho láska mu … umřela! Janis Joplin se předávkovala heroinem, možná stejným svinstvem, které brzy stálo život i Morrisona. A Paul Rothchild se úplně zhroutil. Pro generaci květinových dětí nastal temný věk…

… protože Janis Joplin nebyla první ani poslední. Pokud pomineme Briana Jonese z THE ROLLING STONES, který zemřel o rok dříve, začal se na konci léta 1970 psát příšerný seznam. Dnes mu říkáme „Klub 27“ a tehdy v sedmdesátém roce se strašně rychle zvětšoval. 3. září 1970 zemřel Alan Wilson, lídr bluesrockových CANNED HEAT. 18. září Jimi Hendrix. 4. října Janis Joplin. A za necelý rok po nich Jim Morrison. Když na sklonku roku 1970 oslavil své sedmadvacáté narozeniny, začal vykládat, že on bude „číslem 4“ na seznamu. Nikdo ho nebral moc vážně, protože na podobné apokalyptické vize byli od Jima všichni zvyklí. Navíc životní styl frontmana THE DOORS byl tak šílený, že mohl být mrtvý už ve dvaceti. Stejně je ovšem mrazivé, jak si tehdy Morrison prorokoval vlastní osud…

Rychle do studia!

To jsme se ale ponořili do čistého nihilismu, zatímco bychom právě teď měli jásat. Je totiž prosinec 1970, THE DOORS jsou ve studiu a natáčejí jednu ze svých nejlepších desek. Možná dokonce jedno z nejlepších alb v rockové historii. Rodí se „L.A. Woman“!

Všechno je tentokrát jinak. Když Bruce Botnick převzal otěže, zapomněl na producentský styl Paula Rothchilda a nechal kapelu úplně volně dýchat. Ať zní naprosto přirozeně a ono z nich vypadne přesně to, čím dříve uhranuli svět. Dokonce se ani nešlo do profesionálního studia, nýbrž se obsadil barák, kde měli THE DOORS zkušebnu a kancelář. V patře se umístil mixpult a natáhly dráty, v přízemí „řádila“ kapela. Ta si hrála téměř pro radost, danou skladbu natočila jednou-dvakrát a jelo se dál, takže každý večer přibylo na seznam hotové práce pár nových kousků. Dokonce i Morrison fungoval, všechno si sedlo jak mělo, a za týden prý bylo hotovo. Za týden!

Kapela jakoby se vrátila úplně na začátek. Tehdy taky v podstatě jamovala, padaly z ní nápady jeden za druhým, a za týden byla deska „The Doors“ natočená. I teď se kapela nechala vést intuicí, vlastním talentem a géniem okamžiku – a vyšlo z toho fantastické album. Jako to první. Dokonce uslyšíte hlasy, že „L.A. Woman“ je úplně nejlepší nahrávka THE DOORS. A vlastně není moc argumentů proti – s jedničkou a s dvojkou jde o to nejlepší, co z doorsovského univerza vzešlo. Kruh se uzavřel a parta čtyř lidí dokončila příběh tam, kde ho kdysi začala.

Ostrá jako břitva

Hned ten začátek! Otvírák „The Changeling“ se náhle octne v prostoru, a je ho všude plno! Fantastický basový úvod od studiového hráče Jerryho Scheffa, který jinak hrál v kapele Elvise Presleyho. Tvrdý zvuk, řízný jak čert. Manzarekovy osvěžující klapky, a pořád ta určující basová linka. No a jako perlička – Morrisonův zpěv! Jim má po všech svých eskapádách řádně „vychlastaný“ hlas, drsný a divoký, ale přesně tohle do nové hudby THE DOORS fantasticky sedí. Jakoby tomu chlapovi bylo 50 a měl všechny radosti i svinstvo světa za sebou. No a vlastně – nebylo to tak? Jenom to náš „hrdina“ stihl jaksi dřív...

Druhá „Love Her Madly“ ... a další absolutní šleha! Velmi svižný rytmus, hudba prozářená dobrou náladou a silné melodie, které zakládají na další klasický hit THE DOORS. Skladba šla ven jako první singl – šéf Elektry Jac Holzman musel kapelu sice trochu přemlouvat, protože muzikanti chtěli „The Changeling“, jenže Holzman se nenechal a jako vždycky měl dobrý čich. „Love Her Madly“ šla okamžitě do hitparády, a to hned na 11. pozici.

Blues jak brus

„Been Down So Long“ je blues. Blues ostré jako brus. Jestli hned v úvodu kapela vyznívala drsně, tak tady je to ještě třikrát silnější. Morrison má snad nejtvrdší hlas, jaký ze sebe kdy vydal, v textu se vyznává z okamžiků v policejních klepetech a působí jako starý mořský vlk nebo loupežník z nekonečných hvozdů. Koneckonců tak i vypadá – oproti dřívějšku výrazně ztloustl, zarostl, skrze podivný výzor se dá jen tušit apatický nebo zdivočelý výraz. A z jeho hlasu je tohle všechno slyšet!

Není tu ovšem jen Morrison. Skladbu provází fantastická kytara Robbyho Kriegera, který si sóluje na slide kytaru, zatímco ho z boku doprovází studiový hráč Mark Benno, jenž na desce pomáhal. Ale hlavně celé „Been Down So Long“ dominuje John Densmore. Hraje vlastně jednoduchý rytmus, ale bubnuje nesmírně silně, dává rány jak kovář do železa a v tenhle okamžik je prostě pánem nahrávky. Nevím proč, ale pokaždé, když skladbu slyším, napadá mě srovnání s Johnem Bonhamem – chlápkem pekelného úderu, který byl ve stejné době na vrcholu, a ještě ke všemu jsou si s Densmorem vizuálně podobní.

A pozor – další blues. „Cars Hiss By My Window“ je ve stejném stylu, i když oproti „Been Down“ pomalejší, řekl bych ještě víc ohlodaná na základní tóny, jenže syrovost a tvrdost předchozího čísla v ní zůstává. A zase mi to evokuje Zeppelíny, nevím proč. Asi ta tvrdost a blues až do morku kostí…

Loučení s velkoměstem

Tak jo, pokračujeme v krasojízdě. Bude další skladba slabší? Nebude! Bude ještě lepší! „L.A. Woman je jedna z erbovních písní THE DOORS – absolutní svobodná jízda, tentokrát víc melodická, natřískaná energií jako široký bourák, co míří pouští od oceánu k oceánu, a z reprobeden se valí esence americké kytarové hudby. Za volantem si prozpěvuje odepsaný, ale v tuhle chvíli geniální chlápek zarostlý jako psanec na útěku. Což dokonale ladí s realitou!

Jim Morrison byl v době „L.A. Woman“ skutečně jednou nohou pryč ze Států. Ještě před nahráváním desky si odletěl občíhnout terén do Paříže, kam se zřejmě hodlal zdekoval. Morrison měl od soudu vyřčený flastr, a i když se ještě čekalo se na definitivní odklepnutí, budoucnost mezi nejtvrdšími ranaři v kriminále mu určitě nedala klidně spát. A tak jsme teď v „L.A. Woman“ – fantastické písničce, kde se náš hříšník jakoby loučí se světem, který vyždímal do poslední kapky, ale který také naopak vyždímal jeho. Morrison ho vlastně opouští, aby se na poslední chvíli zachránil. Bohužel příliš pozdě…

Na počátku byla psychedelie…

Druhá strana desky, a vracíme se úplně ke kořenům. „L'America“ je krystalická psychedelie a připomíná podobně laděnou „Not To Touch The Earth“ ze třetí desky „Waiting For The Sun“. Stejné drama, podobně rozsekaný koncept a vlny divných emocí – velmi dobrá práce! Skladba původně měla jít do soundtracku k experimentálnímu filmu „Zabriskie Point“ od hvězdného Michelangela Antonioniho, ten si ale nakonec ke spolupráci přizval PINK FLOYD a „L'America“ skončila na playlistu „L.A. Woman“.

„Hyacinth House“ je taky ozvěna starších časů. Vzpomínka na jakési ráno po mejdanu, kdy členové kapely seděli na zahradě a koukali přes kytky na vodu. Krásná, uvolněná písnička s trochu folkovou atmosférou, ale říznutou THE DOORS. A Morrison tady má zase ten hluboký, rezonující hlas. Kde to ten mizera v sobě ještě bere? Poslední vzedmutí geniality. Když pak přeběhnou další skvělé bluesárny – coververze „Crawling King Snake“ a vlastní „The WASP (Texas Radio And The Big Beat)“ – začne se dít něco nadpozemského!

Poslední skladba, kde slyšíme Jima Morrisona s jeho kapelou. A jedna z úplně nejlepších! Za obzorem se ozývá bouřka, THE DOORS rozehrají nádhernou sonickou mlhu a po nebi se pohybuje skladba „Riders On The Storm“. Sedm minut psychedelie a čistého doorsovského štěstí. Jestli se příběh THE DOORS s Jimem Morrisonem měl psát jen na šesti albech v rozmezí pěti let, pak končí naprosto famózně. Kapela předvádí to nejlepší, připomíná, proč se zapsala do historie, a pomalu odlétá … kamsi do nekonečna ... nebo na nebesa, protože tam bez pochyby patří…

Pop-art na obalu

Jak už dobře víme, THE DOORS byli nejen kapela hudby, ale i kapela obrazů. Minule jsme si říkali, že cover alba „Morrison Hotel“ je tím nejvíc ikonickým v diskografii kapely. Jenže bychom to mohli říct i dnes o přebalu „L.A. Woman“. Jednoduchém motivu, kde v duchu pop-artu kombinuje fotka kapely černou a žlutou barvu, aby to celé bylo zarámováno v hnědé ploše s kulatými rohy. Staré vydání alba dokonce dostalo sběratelský formát – fotka byla natištěna na průhledné fólii a vlepena pod karton s vyříznutým středem.

Když si pak pořídíte reedici na cédéčku, dostanete k hudbě i booklet s dávkou raritních snímků. Soustředěný Morrison, když zrovna není v lihu. Kapela na poradě kolem stolu. A záběry z doorsovské zkušebny, která se mimochodem nalézala vedle jedné místní pamětihodnosti – kiosku ve tvaru obřího párku v rohlíku, který je dnes považován za kulturní dědictví. Vedle visí dvě pamětní desky – jedna připomíná hot dog, druhá „L.A. Woman“. Prostě Amerika.

Zpátky do temnoty

Tak jo. Dlouho jsme se radovali, a teď zase zpátky pod zem. Album „L.A. Woman“ se skvěle povedlo, jinak to ale s kapelou šlo šíleně z kopce. Ještě před míchačkou desky se THE DOORS vydali na několik koncertů, ke kterým prý Morrison musel své kolegy už vyloženě přemlouvat. První gig v Dallasu se jakž takž povedl, jenže pak přišel druhý … a to byl konec.

Morrison před koncertem v New Orleans opět chlastal, na pódiu pak vůbec nefungoval, a když kapela nahodila „Light My Fire“, aby to v poslední chvíli zachránila, frontman úplně odpadl. Seděl před bicími, k mikrofonu se musel nechat dostrkat, a když se ani tam nedokázal vrátit do reality, popadl mikrofon a třískal s ním o pódium, až v něm udělal díru. Svůj „výstup“ pak zakončil tím, že tyč od stojanu mrštil jako oštěp směrem do publika a lidi zděšeně prchali. Koncert skončil a THE DOORS s Jimem Morrisonem taky. Je div, že se pak ještě dokázali sejít ve studiu a dodělat nahrané album...