BODY COUNT - Merciless
David Gilmour popri melancholickom novom albume stíha aj trochu aktivizmu. V nepravdepodobnej spolupráci s BODY COUNT sa na gitare riadne odviazal do šesťminútového sóla. Skvelé!
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Marketingové zákony silne držia kormidlo vkusu aj v žánroch, ktoré ich fanúšikovia radi označujú za minoritné (a tí ostatní o nich ani nevedia). Ako inak si vysvetliť fakt, že WOLVES IN THE THRONE ROOM sú zrazu horúcim tovarom, pričom to najvýraznejšie, čo títo Američania spravili bolo, že si (i keď pravdepodobne nechtiac) vybudovali atraktívny alternatívny imidž? Hippiesácky život na údajne takmer sebestačnej farme, živobytie zabezpečené vlastnými rukami, fotky s akustickými gitarami, silne ekologický a nekompromisne vážny „message“, petrolejky a vychytený label za chrbtom. Kým vlna, vyvolaná debutom „Diadem Of 12 Stars“ (Vendlus Records) sa do Európy takmer nedostala, „Two Hunters“ (Southern Lord) je globálne omnoho diskutovanejšou platňou. Čo však dodať k výkrikom, ktoré WOLVES IN THE THRONE ROOM s nadšením označujú za „blackmetal pre postrockerov a nemetalistov“? Snáď len to, že ide o úplné nezmysly.
Ak totiž odstrihneme vyššie spomínanú (seba)prezentáciu, WOLVES IN THE THRONE ROOM sú úplne štandardnou, síce nadpriemernou, ale vlastne relatívne konzervatívnou blackmetalovou skupinou. Hypnotickosť, ktorá sa premietla do nezriedka štvrťhodinu atakujúcej stopáže skladieb, postavených na rozostrených a repetitívnych riffoch, odkazuje na burzumovské základy, ktoré za Atlantikom dotiahli do absurdnej dokonalosti geniálni mystifikátori VELVET CACOON. Na druhej strane nie je ťažké nájsť hlavne zvukové paralely s „pesničkovejšími“ NACHTMYSTIUM, ktorí rovnako ako „vlci“ nechodia ďaleko po odkazy na psychedelickú atmosféru sedemdesiatych rokov a takisto znejú v kontexte americkej BM scény výrazne (severo)európsky. Prírodný a folkovo melodický element (respektíve jeho stopové množstvo) v hudbe WITTR môže načrtnúť isté paralely so známejšími krajanmi AGALLOCH, ostatné škatuľky, ktoré si trio z washingtonskej Olympie vyslúžilo od kritikov, odrážajú skôr kontext doby, v ktorej sa na blackmetal zrazu vrhli fajnoví poslucháči, ktorí ho roky ostentatívne odmietali. Vizuál WOLVES IN THE THRONE ROOM je presne podľa žánrových smerníc, od nečitateľného, symetrického „pavúčieho“ loga až po les v hmle na obale „Diadem Of 12 Stars“, nahú ženu na tmavých promofotkách a iné detaily, ktoré ukazujú, že ich „inakosť“ si v hlave vymyslelo hlavne ich publikum.
WOLVES IN THE THRONE ROOM na „Two Hunters“ v porovnaní s prvotinou pokročili hlavne v kompozičnom umení. Len štyri tracky na ploche klasickej elpéčkovej štyridsaťpäťminútovky tvoria jeden prepracovaný celok, od zahmleného intra „Dia Atrio“ po krehký čistý ženský spev, ktorý vydarene obohacuje záverečné dve skladby. Až na krátke akustické intermezzá a spomínané hosťovanie Jessicy Kinney (speváčky polozabudnutého drone-doomového all-star projektu ASVA, v ktorého radoch nájdeme G Stuarta Dahlquista z BURNING WITCH či GOATSNAKE, ale aj Treya Spruance z FAITH NO MORE a MR. BUNGLE) je „Two Hunters“ albumom vystavaným podľa jednej šablóny, ktorú definuje monotónny galop bicích Aarona Weavera, bzučiace riffy gitary v rukách jeho brata Nathana a havraní, klasicky blackový spev Ricka Dahlina. Vďaka neoddiskutovateľnému talentu celej trojice však ide o príjemnú plavbu v uspávajúco monotónnom prúde čierneho kovu.
„Two Hunters“ je viac, než čímkoľvek iným doskou, ktorá vyšla v tom ojedinelom okamihu, keď sa pretne viacero faktorov, zaručujúcich takmer instantný úspech. V každom prípade však treba podčiarknuť, že albumová dvojka WOLVES IN THE THRONE ROOM obstojí vo všetkých relevantných kvalitatívnych kritériách, i keď až na striktné využívanie tradičných nahrávacích techník (kvalitný zvuk nesie signatúru Randalla Dunna, producenta o.i. nahrávok EARTH, SUNN O))), KAYO DOT) a neopozeranú ideológiu neprináša nič ozaj nové. Napriek zdaniu a všetkému tomu „hype“, ktorému sa skupiny z istého kutúrneho prostredia momentálne tešia.
Aj tak by to 6. februára 2008 na pražskej Sedmičke alebo o deň neskôr vo viedenskom Escape malo stáť za to.
Albumová dvojka WOLVES IN THE THRONE ROOM obstojí vo všetkých relevantných kvalitatívnych kritériách, i keď až na striktné využívanie tradičných nahrávacích techník a neopozeranú ideológiu neprináša nič ozaj nové.
7,5 / 10
Rick Dahlin
- gitara, spev
Nathan Weaver
- gitara
Aaron Weaver
- bicie
+
Jessica Kinney (ASVA)
- spev
1. Dea Artio
2. Vastness And Sorrow
3. Cleansing
4. I Will Lay Down My Bones Among The Rocks And Roots
Celestial Lineage (2011)
Black Cascade (2009)
Malevolent Grain (EP) (2009)
Live At Roadburn 2008 (2008)
Two Hunters (2007)
Diadem Of 12 Stars (2006)
Vydáno: 2007
Vydavatel: Southern Lord
Stopáž: 46:21
Produkce: Randall Dunn
Studio: London Bridge / Aleph Studio
Skladba "I Will Lay Down My Bones Among the Rocks and Roots" na stránke Southern Lord: tinyurl.com/2k5kwr
Nějak stále ne a ne přijít na chuť současnému americkému black metalovému bzučení. Ambice nabourat moje posluchačské bariéry projevili právě WOLVES IN THE THRONE ROOM. Ani sám pořádně nevím, co mi z jejich hudby dělá oproti ostatním „černokněžníkům“ z poza velké louže vyjímečnou záležitost. Zajímavá atmosféra? Velmi trefně zastřený zvuk? Doom metalově depresivní začátek v úvodní „Dea Artio“? Osvěžující zpestření ženským vokálem ve třetí skladbě „Cleansing“? Podařená imidž, ve které se kombinují hippie prvky s farmářským životem v devatenáctém století? Těmhle americkým blackovým kapelám se i přes moje výhrady k hudební produkci nedá upřít jedno; a to schopnost kolem sebe shromáždit nový zástup oddaných fanoušků, nezřídka se rekrutujících z posluchačské základny stojící mimo metal, kteří neváhají utrácet horentní sumy za limitované a ještě limitovanější edice svých alb. V tomto případě jsem spokojen i se stránkou hudební. No, možná si v oblasti USBM asi brzy doplním vzdělání ...
Na rozdiel od kolegu koscja nemám najmenší problém so základným faktom, že WOLVES IN THE THRONE ROOM hrajú black metal.
A keďže tu takmer všetko podstatné zaznelo, pridávam len odporučenie, aby všetci noví poslucháči odsunuli trendový hype okolo tejto kapely niekam čo najďalej dozadu hlavy. Ako takmer pravidelne, ani tentokrát to nie je AŽ taká veľká vec. Ostatne, aj toto viete už z veľkej recenzie.
Atmosféru? Charizmu? Ksicht? Áno. Problémom pre mňa ale je prílišna jednoduchosť a opakovanie sa. Nebyť výborného ženského vokálu, nenájdem na albume jedinú zapamätateľnú notu. No predpokladám, že práve takáto poloha bola zámerom muzikantov. V každom prípade je určite možné označiť „Two Hunters“, za to lepšie, čo vzišlo z blackmetalových vôd.
-bez slovního hodnocení-
David Gilmour popri melancholickom novom albume stíha aj trochu aktivizmu. V nepravdepodobnej spolupráci s BODY COUNT sa na gitare riadne odviazal do šesťminútového sóla. Skvelé!
Velmi solidní album, jak se to snad od arizonských veteránů už tak nějak dá i očekávat. Power s thrashem si na něm intenzivně a přátelsky ve známých pózách potřásají rukama a místy je to skutečně intenzivní, zejména tedy v první půli celé nahrávky.
Nová americká skupina poskládaná ze zkušených hudebníků na svém debutu hezky kombinuje svižný progresivní death s trochou té blackové černoty, notnou dávkou melodiky, chmurné atmosféry i nějaké té lehčí hitovosti. Šlape to po čertech dobře.
Už tady byly různé pokusy (i velmi úspěšné) propojit death metal s jinými žánry, ale nevzpomínám si, že by někdo až takto mohutně zfůzoval smrtící kov se sedmdesátkovým art rockem. Deska, která chce svůj čas a deska, o které se bude hodně mluvit.
Redakčný Schrödingerov paradox. Ak je Manatar sklamaný, môže to byť dobré. Rudi chváli - treba byť opatrný. Mari nehlási album roka. Fajn, že Aaron skúsil projekt mimo MDB – doposiaľ premárnená príležitosť. Výsledok ako tvrdší „One Second“ neurazí.
Další emoční zkrachovalec, co tíhu světa ventiluje skrze black metalový one-man projekt. Rockový základ, na který je nabaleno blackové vřeštění. Depresivní, chvílemi podivné, ale zajímavé. Jde o poněkud garážovou nahrávku, ale ty emoce jsou autentické.
Při prvním poslechu mi to sice připadalo jako když pejsek s kočičkou vařili dort, ale nakonec si to sedlo a je z toho opravdu příjemná krmě, sice hodně kořeněná všemožnými extrémy, ale chutná to skvěle.