BODY COUNT - Merciless
David Gilmour popri melancholickom novom albume stíha aj trochu aktivizmu. V nepravdepodobnej spolupráci s BODY COUNT sa na gitare riadne odviazal do šesťminútového sóla. Skvelé!
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Když se zhruba před rokem vrátili na hudební scénu kdysi celkem uznávaní doomaři SOLITUDE AETURNUS, jejich album „Alone“ vpadlo do úplně jiného světa, než pro který byl onen materiál připraven. Svět pochmurně náladových hudebních výletů se rozrostl o spoustu temných výhonků, za všechny jmenujme třeba vlnu post-hardcore depkařů okolo kapel jako CULT OF LUNA. Klasický doom tak v silné konkurenci začal vyznívat často až stroze a suše, i tomu je možné přičítat slabou odezvu, kterou album „Alone“ sklidilo. Druhou stranou mince pak je samozřejmě i nevýraznost vlastního novinkového materiálu, který asi stěží může konkurovat skladbám z vrcholného období kapely. Napravit reputaci tak může koncertní DVD, které dokáže těžit i z klenotů minulosti.
Díky činorodosti polských Metal Mind Productions máme šanci zastihnout SOLITUDE AETURNUS ve formě v jaké se nacházeli na začátku roku 2007. Záznam koncertu z varšavského Stodoła se překvapivě stává důkazem o životaschopnosti skupiny i v poněkud pozměněných kulisách současného hudebního světa. Tím hlavním pozitivem je především kvalitně ošetřený zvuk, ve kterém pak vynikají velmi přesvědčivé výkony celé skupiny v čele se specifickým projevem zpěváka Roberta Lowa. Samozřejmě se hned začne vkrádat červíček pochyb o „čistotě“ živého záznamu, neboť především samotný vokál nevyzařuje živou nedokonalost, a tak se vkrádá myšlenka studiových úprav. Pocit jejich přítomnosti posiluje i zdání občasných nesynchronů mezi vlastním zpěvem a mimikou Roberta Lowa, které zřejmě unikly jinak pozornému střihači. Nicméně pokud nebudeme trvat na autenticitě a studiovou kosmetiku přijmeme, je nutno pochválit jak vlastní výkony skupiny, tak zvukovou stránku celého záznamu, která je vyvážená a plně respektující daný hudební styl. Máme tak možnost vychutnávat silné a plastické zvuky depresivních harmonií, ostré až deathové riffy, které především ve staré tvorbě SOLITUDE AETURNUS také nechybí a i čistě znějící kytarová sóla, jež se v živém provedení vznášejí nad skladbami jako logické ozdoby. Playlist je mixem nové a staré tvorby, kdy stěžejní páteř logicky tvoří skladby z loňského alba „Alone“. Trochu nevyvážené se zdá zastoupení staršího období, kdy je hned čtyřmi skladbami prezentována deska „Through The Darkest Hour“, zatímco na ostatní zbylo prostoru jen poskromnu, obzvláště trochu zamrzí přezíravé chování k albu „Downfall“, ze kterého zazní jediná skladba „Phantoms“. A deska „Beyond The Crimson Horizon“ není zastoupena vůbec. Dočkáme se ale kousku „Days Of Prayer“ (ze specifického alba „Adagio“), který ke konci koncertu vytváří příjemnou gradaci. I přes tuto nevyrovnanost playlistu představuje DVD kvalitní průřez tvorbou skupiny, což při výborné zvukové kvalitě dostává formu hodnotné hudební kompilace, tedy jakéhosi best of.
Vizuální stránka je bohužel jen postradatelným bonusem a za vlastním hudebním a interpretačním obsahem značně pokulhává. Upoutá prvotní rozostření obrazu způsobené i mlžným oparem, ve kterém se tříští světla. To spolu s barevnou „šedivostí“ kontrastů příliš do dění na pódiu nevtáhne. Postupně však jako by se kvalita obrazu vyjasnila a ustálila na příjemné úrovni. Ubyla, až téměř zmizela mlha, která je sice efektní koncertní kulisou, kameramanům však stěží může dělat přítele. Zřejmě tu během koncertu zasáhlo něčí všímavé oko. Vlastní skupina pak působí na pódiu příliš nehybným dojmem, což podporuje i značně statické snímání kamerami. I když ono nejde ani tak o snímání statické, kamery stále najíždějí a posouvají své zorné pole, ale většinou v líných a šablonovitých pohybech, které se neustále opakují, takže má člověk brzy pocit, že se dívá dokola na jedny a ty samé záběry. O nějaké šou skupině evidentně nejde, celý koncert se nese v duchu jednolitého bloku hudby, kde vlastní hudebníci prostě „jen“ hrají. Robert Lowe ve své sutaně s rudou šerpou a křížem na krku působí vizuálně tak trochu jako Big Boss po odtučňovací kůře a jeho „frontmanské“ vystupování, kdy kromě zpěvu řekne první slovo až po hodině koncertu, a i to jen poděkuje publiku, je více než rezervované. Jako by si spíš meditoval někde ve svém vlastním světě. Střídmé mluvené vstupy (které obstarává kytarista John Perez) dávají koncertu na jedné straně příjemný spád, na druhé nedochází k dostatečné interakci s publikem, čemuž pak odpovídá i odezva ze sálu, která dle občasných záběrů nedosahuje nijak uchvacujících rozměrů. Výraznější gradaci jako by koncert dostával až v posledních deseti minutách, kdy ožije i samotný Lowe a najednou probuzen ze své letargie srší energií, což se nakonec projevuje i na dynamice vlastního vokálu.
Tradičními bonusy, které na DVD naleznete, jsou pak především bootlegy z ranného období kapely, které však mají hodnotu maximálně jako připomenutí starých časů. Zvláště záznam skladeb ještě z roku 1987 je hodně poplatný době i tehdy teprve začínající skupině.
Možná trochu překvapivě nepůsobí „Hour Of Despair“ jen jako nostalgická vzpomínka na v současnosti poněkud živořící doomový styl, ale je ukázkou fungující produkce skupiny, která sice nedokázala na návratovém albu „Alone“ stoprocentně přesvědčit, přesto se díky tomuto DVD nestalo její znovuobjevení na scéně zbytečným.
Zvuková a interpretační stránka nahrávky (8/10)
Dramaturgické a vizuální zpracování (5/10)
„Hour Of Despair“ představuje kvalitní průřez tvorbou skupiny, která sice nedokázala na návratovém albu „Alone“ stoprocentně přesvědčit, ale v podobě tohoto DVD nabídla zvukově i interpretačně kvalitně provedený materiál. Škoda, že trochu pokulhává vlastní vizuální stránka. SOLITUDE AETURNUS však hlavně přesvědčili o smysluplnosti svého návratu na scénu.
6,5 / 10
Robert Lowe
- vokál
John Perez
- kytara
Steve Moseley
- kytara
James Martin
- bysová kytara
Steve Nichols
- bicí
1. Scent Of Death
2. Haunting The Obscure
3. Mental Pictures
4. Destiny Falls To Ruin
5. Sightless
6. 9th Day
7. Phantoms
8. Is There
9. Pawns Of Anger
10. Waiting For The Light
11. Days Of Prayer
12. Falling
Hour Of Despair (DVD) (2007)
Alone (2006)
Adagio (1998)
Downfall (1996)
Through The Darkest Hour (1994)
Beyond The Crimson Horizon (1992)
Into The Depths Of Sorrow (1991)
Vydáno: 2007
Vydavatel: Metal Mind Productions
Stopáž: 140 minut
Natočeno v "Stodoła" Club, Warsaw, 12. února 2007.
Dolby Digital 5.1 Surround Sound
DVD dále obsahuje:
interview s John Perezem a Robert Lowem
bonus video bootlegy:
Live at On the Rocks, Dallas, Texas (1992):
1. Intro
2. Opaque Divinity
3. Hourglass
4. Where Angels Dare To Tread
5. Seeds Of The Desolate
Live at Joe's Garage, Ft Worth, Texas (1987):
1. Into Battle (unreleased track)
2. Where Angels Dare To Tread
Fotogalerie
Biografie
Diskografie
Prozaryté příznivce doom metalu určitě parádní DVD (můj případ), pro ostatní snad příjemný koncert, který neurazí, ale asi ani bohužel ja koukám nenadchne. Pro mě je koncert po všech stránkách povedený. Zvuk parádní, zřejmě asi poladěný ve studiu, obraz naprosto dostačující. Nevím co si autor recenze představuje. Ne každá kapela má produkci jako popíci NW, aby mohli pořizovat záznamy kvalitativně se blížícím americkým akčním trhákům. Indoorové koncerty obecně nikdy nebývají moc kvalitní. A už jsem viděl daleko horší. A co se týče nepohyblivosti kapely. Je to kapela doom - metalová, tak , kdo od nich čeká tancovačku ala Korppiklaani ? Navíc SA hrají klasičtěji znějící doom metal ze staré školy , spadající fousem do heavíku. Chtěl bych vidět , co by řekl pan recenzent na kapelu funeral doom metalovu. Komu tyto žánry nevoní a mají zapotřebí ustavičně házet řepou, tak ať neposlouchají tyto kapely a ať nechodí na takovéto koncerty, které skutečně nejsou o metalovém běsnění. Kapela spolehlivě splnila mé požadavky i na posledním albu "Alone" a prakticky se rozcházím ve všem, co je kapele vytákáno jak na tomto DVD tak na albu "Alone" samotném.
David Gilmour popri melancholickom novom albume stíha aj trochu aktivizmu. V nepravdepodobnej spolupráci s BODY COUNT sa na gitare riadne odviazal do šesťminútového sóla. Skvelé!
Velmi solidní album, jak se to snad od arizonských veteránů už tak nějak dá i očekávat. Power s thrashem si na něm intenzivně a přátelsky ve známých pózách potřásají rukama a místy je to skutečně intenzivní, zejména tedy v první půli celé nahrávky.
Nová americká skupina poskládaná ze zkušených hudebníků na svém debutu hezky kombinuje svižný progresivní death s trochou té blackové černoty, notnou dávkou melodiky, chmurné atmosféry i nějaké té lehčí hitovosti. Šlape to po čertech dobře.
Už tady byly různé pokusy (i velmi úspěšné) propojit death metal s jinými žánry, ale nevzpomínám si, že by někdo až takto mohutně zfůzoval smrtící kov se sedmdesátkovým art rockem. Deska, která chce svůj čas a deska, o které se bude hodně mluvit.
Redakčný Schrödingerov paradox. Ak je Manatar sklamaný, môže to byť dobré. Rudi chváli - treba byť opatrný. Mari nehlási album roka. Fajn, že Aaron skúsil projekt mimo MDB – doposiaľ premárnená príležitosť. Výsledok ako tvrdší „One Second“ neurazí.
Další emoční zkrachovalec, co tíhu světa ventiluje skrze black metalový one-man projekt. Rockový základ, na který je nabaleno blackové vřeštění. Depresivní, chvílemi podivné, ale zajímavé. Jde o poněkud garážovou nahrávku, ale ty emoce jsou autentické.
Při prvním poslechu mi to sice připadalo jako když pejsek s kočičkou vařili dort, ale nakonec si to sedlo a je z toho opravdu příjemná krmě, sice hodně kořeněná všemožnými extrémy, ale chutná to skvěle.