THE CROWN - Crown of Thorns
Možná už to není jako kdysi, ale stále to téhle švédské partě šlape. Death metal se slušnou energií a dostatkem proměnlivosti. Vlastně je to taková pocta starým časům.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Být první v božském pantheonu, shlížet z výšin a kynout nepoučitelnému lidstvu, se shovívavostí vládce Olympu trestat člověčí zpupnost a nezištně obdarovávat oblíbence. Usmívat se nad malicherností lidských trápení, v přestrojení plést dívkám hlavy, posílat amorka, aby rozpaloval lidská srdce láskou, sfoukávat svíčky životů a nechávat převážet zemřelé za řeku Styx. Ne, to jsem někde úplně jinde, než kde se pohybuje hudba Norů PANTHEON I, kteří ignorují proudící čas a jako to pomyslné božstvo setrvávají v letargickém spánku kdesi nad hudebním vývojem. Kde totiž dneska jsou všichni ti blackoví a doomoví hrdinové, kteří kdysi hýbali metalovou scénou? Buď se převalují v bezzubých návratech ke kořenům nebo jsou transformováni do okleštěné metalové formy či ustrašených rockových pseudoalternativců, kteří se snaží přestoupit přes propast minulosti do úplně jiných hudebních vesmírů.
PANTHEON I prý hrají melodický black metal. Pasáží svádějících k podobnému označení je mnoho, nejednou se roztočí podobné černé divadlo, které v minulosti předváděli třeba CRADLE OF FILTH. Přesto si nemohu odpustit vtíravý pocit, že tím hlavním prvkem, který dodává albu „The Wanderer And His Shadow“ nadstandardní působivost, jsou doomové nálady, které jsou v podstatě všudypřítomné a jen se tak trochu skrývají za převážně svižnými tempy. Pokud odhlédneme od vlastní image a stylizace skupiny hrající si na black antikřesťany, pak si troufnu dokonce tvrdit, že jejich hudba je stavěná úplně opačným způsobem, doom/death základ jako by se skupina snažila deformovat do black aranží umocněných formální stránkou vokálu odkazující tamtéž. Prostě zde dostáváme tradiční doomové prvky a postupy, včetně trochu zvukově utopených smyčců, samostatně se prosazujících třeba v závěru skladby „My Curse“. Zdálo by se tedy, že se PANTHEON I utápějí v reminiscencích na časy minulé. Vlastně ano, v mnohých chvílích jde přímo o starosvětský doom/death, jenže ten dnes už v podstatě nemáme možnost slyšet, pomineme-li například navrátilce MY DYING BRIDE. Proč tedy netvrdit, že jsou PANTHEON I oživením metalové scény?
Obecně je možno říct, že PANTHEON I preferují hodně svižná tempa, přesto se jedná hlavně o tempa valivá, přerušovaná na jedné straně agresivními ataky („Cyanide Storm“), na druhé stravě odlehčujícími akustickými vstupy („Origin Of Sin“). Souvislou death/blackovou sypačkou je vlastně jedině závěrečná „Chaos Incarnate“. Lehce nadneseně působí, když jsou PANTHEON I zařazováni do takzvané severské „avantgardy“. I pokud přijmeme tuto nejednoznačnou terminologii, pak se k ní Norové přibližují snad jedině skladbou „Coming To An End“ vyšperkovanou hostujícím Lazarem (SOLEFALD/BORKNAGAR). K severské scéně však PANTHEON I patří po všech stránkách. Jejich hudba představuje vyzrálou formu této hudební větve, jak vlastní formální stránkou zpracování (zvuk, produkce), tak především skutečností, že je napěchovaná oním fluidem traumatických nálad, které netrpí těžkopádnou depresí rozplizlé nudy, naopak se soustřeďují do co nejdůraznějších hudebních výkřiků, jejichž nálady tak nemusí posluchač pociťovat jako něco těžko vstřebatelného a podprahového. PANTHEON I vše servírují s okázalou jednoduchostí, se kterou vystřelují jak náladově podbarvené prvky, tak divočejší instrumentální hrátky. Jejich hudba tak v sobě nese burcující náboj, nikoli temné vydírání depresemi nebo bezmyšlenkovité zastrašování warpaintem.
Pod rouškou black metalu se skrývá tvář utrápeného poety, který si pohrává s náladami doomového charakteru. Ale bolest to není, alespoň ne při poslechu.
8 / 10
Kvebek
- vokál, kytara
Sagstad
- kytara
TRS
- basová kytara
Live Julianne
- cello
Dan
- bicí
hosté:
Lars “Lazare” Nedland
- vokál
Nachtgarm
- vokál
Gunhild Mathea Olaussen
- viola
1. Origin Of Sin
2. The Wanderer And His Shadow
3. Cyanide Storm
4. Coming To An End
5. Shedim
6. Where Angels Burn
7. My Curse
8. Chaos Incarnate
The Wanderer And His Shadow (2007)
Atrocity Devine (2006)
Pantheon I (7" vinyl) (2004)
Demo MMIII (demo) (2003)
Vydáno: 2007
Vydavatel: Candlelight Records
Stopáž: 42:19
Produkce: Christian Wibe
Studio: Nye Losjen
hodně povedené album, jen co je pravda :o)
Možná už to není jako kdysi, ale stále to téhle švédské partě šlape. Death metal se slušnou energií a dostatkem proměnlivosti. Vlastně je to taková pocta starým časům.
Těžká a zároveň křehká věc, nejtemnější v diskografii bych řekl. Zpěvnost (i na poměry rapu či hip hopu) je pryč, hravost se slovy zůstala, ale vyprávějí se spíše příběhy. Dominuje důrazný Sifonův vokál, Milesa poněkud upozaděna. Ovšem skvělé jako dycky.
Výborný retro hevík s chytľavými nápadmi a estetikou dua nápodobnou súčasným DARKTHRONE. Album pre všetkých, ktorých sklamalo smerovanie GHOST po debute.
Někdejší výrazná naděje hodonínského metalu otočila kormidlo a začala hrát pop. Prý dark, v temných klipech se míhají dívky jen mírně oděnější než Bianca Censori a evidentně se hledá díra na trhu v oblasti elevator music. To je zrada, napsal jsem.
Tuomas Saukkonen se svou náladovou variací na finskou zimu opět nešlápl úplně vedle. Má to svou specifickou atmosféru, jen vokál stále jaksi nevýrazně plochý. Na působivější album "Waves" (2020) to nemá, ale i tak celkem příjemné.
Finská zpěvačka Rioghan Darcy na druhém albu svého projektu pokračuje v mnohotvárné rock/metalové alternativě, kde dokáže kombinovat poprockové melodie s vyhrocenou progresí i emotivní gothicou. Hodně náladové a návykové album.
Štve vás, že Neige je moc zasněný a Herbst zase rozněžnělá bábovka? Zkuste ALIÉNATION a zavzpomínejte si na staré ALCEST, LANTLÔS, FEN a nebo AMESOEURS. Němci se věnují tradičním post-BM / shoegaze recepturám, ale občas se dotknou i melancholického DSBM.