SAMAEL a Nuclear Blast. Komu tohle snoubení nebe a pekla nešlo pod vousy, ten určitě s napětím očekával, jak si švýcarští elektro-metaloví průzkumníci povedou ve stáji plné zasloužilých klusáků s přeraženýma nohama a hříbat s bujnou hřívou (kterou ovšem čmajzla z hlavy někomu jinému). Moje obavy byly nemalé a jak se záhy ukázalo, i částečně opodstatněné.

Už od prvních not příruční detektory kovu spustí hysterický jekot. SAMAEL se vrací do mantinelů žánru, z nějž se po gloriózní temné mši „Passage“ začali mílovými kroky vzdalovat. Ale zatímco „Reign Of Light“ představilo Švýcary jako roztančené elektro-disko-metalové hračičky, novinka je opět zakovává do masivního pancíře. Zvuk kytar je hutnější, zemitější, jejich role posílená, značně se oživily i ambice samplovaných bicí, které vyluzují členitější rytmy. Xyho klávesy se tak trochu vyvazují z role vůdčího instrumentu a tvrdí muziku tradičními rejstříky a trademarkovými motivy, bez nichž si SAMAEL nelze představit.

Materiál Solární duše představuje celkem zajímavé pojetí moderního mainstreamového metalu s čitelnou melodickou výstavbou, zapamatovatelnými refrény a údernými riffy. Nutno přiznat, že ani v tomhle balení nechybí muzice Švýcarů svébytná atmosféra a epizující exotickou výpravnost  (výborné songy „Quasar Waves“, „Slavocracy“ a „Western Ground“), ale všeho je tak nějak poskrovnu a člověk už zdaleka nemá pocit, že stojí tváří v tvář kapele, která je na cestě. Naopak. Z kolekce vydechuje sázka na osvědčené, lehce nostalgické pošilhávání po vrcholech diskografie („On The Rise“ jen těžko popře krevní pouto s „Passage“) a bohužel místy i achillova pata SAMAELů – kvalitně zaranžovaná nuda („Alliance“, „Ave!“) a nově i znatelná míra metalové samoúčelnosti a automatismu („Valkyries New Ride“, „Suspended Time“).

Není sporu o tom, že SAMAEL mohli při plnění kádrového profilu „více“ metalové kapely dopadnout i hůř a samozřejmě si cením toho, že si kapela navzdory určité rutině našla prostor pro své tradiční silné stránky. „Solar Soul“ je album, z něhož nejsem nadšený, ale ani pohoršený. Uvidíme, zda si Švýcaři mezi vysloužilci u Nuclear Blastu jen na moment oddychnou a pak tryskem vyrazí zase někam do kosmu... chtěl bych tomu věřit. Protože Solární duše je zaručeně nejslabším článkem jejich pestré diskografie.

Jak hodnotím přechozí desky:
Ceremony Of The Opposites [1994] – 8.5/10
Passage [1996] – 10/10
Exodus [MCD 1997] – 7/10
Eternal [1999] – 9/10
Reign Of Light [2004] – 8.5/10