BODY COUNT - Merciless
David Gilmour popri melancholickom novom albume stíha aj trochu aktivizmu. V nepravdepodobnej spolupráci s BODY COUNT sa na gitare riadne odviazal do šesťminútového sóla. Skvelé!
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Měl to být come-back roku, ale bohužel nestalo se. Legendární problémová formace, ze které na úsvitu sedmdesátých let vzešel pradědeček punku, heroinový tyranosaurus IGGY POP se po více než třiceti letech dočkala svého znovuzrození. Nové desce však chybí téměř vše, čím fascinovala jejich stará alba. Ať už se jednalo o bezejmenný debut, který v roce 1969 surově knockoutoval pitomě rozjařenou květinovou generaci zpět do reality nebo fantastická dvojka „Funhouse“ (1970), na které byl zřejmě zaznamenán, kromě největšího obsahu tvrdých drog v krvi, skutečně masakrující garážový sound (na svou dobu) ve spojení s jazzovými výlety hostujícího saxofonisty Steva McKaye. Tehdejší koncerty THE STOOGES, to byla především realita, žádné dobové divadélko jako od ALICE COOPER, žádné konfety a růžové balónky, ale shromaždiště looserů z širokého okolí amerického středozápadu – prostě krev, beton a elektrický proud.
Třetí a zřejmě nejoslavovanější album „Raw Power“ (1973), nahrané v Londýně pod taktovkou prince ostrovního království Davida Bowieho, se stalo předobrazem pro další generace rockových kapel v čele s celým následujícím punkovým hnutím, prostě největší klasikou. V polovině sedmdesátých let však byli THE STOOGES v tak dezolátním stavu, že se jejich rozpad ukázal nevyhnutelným, ale IGGY POP po roční odvykací kůře za vydatné pomoci svého anděla spásy Davida Bowieho nastartoval svou sólovou kariéru dvěma zachmuřenými berlínskými alby „The Idiot“ (77) a „Lust For Life“ (78), které do dnešních dnů představují naprostou špičku v daném post-punkovém žánru. Další léta byla ve znamení mírných úspěchů a velkých propadů, ze kterých se IGGY POP úplně vyhrabal vlastně až v období všeobecné rockové obrody, skvělými dílky „Brick By Brick“ (1990) a „American Caesar“ (1993). V posledních letech však znovu stagnoval, a tak přišel čas na staré kámoše z Ann Arbor - bratry Ashetony. THE STOOGES vstali z mrtvých, ale po poslechu nového alba „The Weirdness“ si říkám, jestli by nebylo lepší nechat tohle staré „televizní oko“ navždy zavřené?
V čem vidím problém? Zatímco starý materiál způsoboval bolest jako po stisku podrážděného volně pobíhajícího dobrmana, ten nový slyším jako unavený štěkot starého psa přivázaného dlouhou dobu ke své boudě, od které není k misce s pravidelným žrádlem zas až tak daleko. Je mi jasné, že THE STOOGES nejsou žádní mladíci (vždyť IGGY letos slaví šedesátku), ale v případě velkého návratu považuji sázku na průměrné big beatové songy, které nemají k výrazu ROLLING STONES příliš daleko, za trestuhodné promrhání šance. Vždyť to byli právě THE STOOGES, kdo se tenkrát neohlížel, kde co lítá, nepřizpůsoboval zaběhlým rockovým konvencím a nebál se zvukově zhmotnit ty nejpravdivější pocity. K čemu další šablonové variace na průměrnější z toho, co IGGY POP předváděl na své sólové dráze? Čekal jsem prostě bouři, novou originalitu, krvavé kořeny pravěkého punku zasazené do moderního zvukového bordelu a masivní špíny, ale třeba i nějaký ten halucinogenní experiment bych přijal s nadšením. Nekoná se, bohužel. Steve Albini jako producent prý příliš nezasahuje do myšlenek a vizí kapel pro které dělá, jeho osobní otisk tak na novince stěží najdete. Vše je předvídatelné, bezpečné a nudné. To průměrné hodnocení pak kapele náleží za jediné dva povedené songy a sice za titulní blues „The Weirdness“ a strhující rifforama „Idea Of Fun“.
Sázka na hudební nekonfliktnost. Proč zrovna THE STOOGES?
5 / 10
Iggy Pop
- vokál
Ron Asheton
- kytara
Scott Asheton
- bicí
Mike Watt
- basová kytara
host:
Steve Mc Kay
- saxofon
1. Trollin'
2. You Can't Have Friends
3. ATM
4. My Idea Of Fun
5. The Weirdness
6. Free & Freaky
7. Greedy Awful People
8. She Took My Money
9. The End Of Christianity
10. Mexican Guy
11. Passing Cloud
12. I'm Fried
The Weirdness (2007)
Metallic KO (live) (1976)
Raw Power (1973)
Funhouse (1970)
The Stooges (1969)
Vydáno: 2007
Vydavatel: Virgin Records
Stopáž: 40:00
Produkce: Steve Albini
Studio: Audio Studios, Chicago, Illinois
No, já bych nebyl zas až tak kritický, nechápu proč jste čekali bůhví jakou pařbu ala Raw Power. Holt si starší pánové udělali radost, no!
David Gilmour popri melancholickom novom albume stíha aj trochu aktivizmu. V nepravdepodobnej spolupráci s BODY COUNT sa na gitare riadne odviazal do šesťminútového sóla. Skvelé!
Velmi solidní album, jak se to snad od arizonských veteránů už tak nějak dá i očekávat. Power s thrashem si na něm intenzivně a přátelsky ve známých pózách potřásají rukama a místy je to skutečně intenzivní, zejména tedy v první půli celé nahrávky.
Nová americká skupina poskládaná ze zkušených hudebníků na svém debutu hezky kombinuje svižný progresivní death s trochou té blackové černoty, notnou dávkou melodiky, chmurné atmosféry i nějaké té lehčí hitovosti. Šlape to po čertech dobře.
Už tady byly různé pokusy (i velmi úspěšné) propojit death metal s jinými žánry, ale nevzpomínám si, že by někdo až takto mohutně zfůzoval smrtící kov se sedmdesátkovým art rockem. Deska, která chce svůj čas a deska, o které se bude hodně mluvit.
Redakčný Schrödingerov paradox. Ak je Manatar sklamaný, môže to byť dobré. Rudi chváli - treba byť opatrný. Mari nehlási album roka. Fajn, že Aaron skúsil projekt mimo MDB – doposiaľ premárnená príležitosť. Výsledok ako tvrdší „One Second“ neurazí.
Další emoční zkrachovalec, co tíhu světa ventiluje skrze black metalový one-man projekt. Rockový základ, na který je nabaleno blackové vřeštění. Depresivní, chvílemi podivné, ale zajímavé. Jde o poněkud garážovou nahrávku, ale ty emoce jsou autentické.
Při prvním poslechu mi to sice připadalo jako když pejsek s kočičkou vařili dort, ale nakonec si to sedlo a je z toho opravdu příjemná krmě, sice hodně kořeněná všemožnými extrémy, ale chutná to skvěle.