ARCHSPIRE - Carrion Ladder
Kdysi velká devíza kapely začíná být jejich největší slabinou a to, co bylo dříve jako zjevení z jiného světa - nejrychlejší chrlič slov ever - dnes kazí jinak dobrý dojem. Někdy je toho předvádění se prostě moc.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Finové SWALLOW THE SUN mě skutečně velmi příjemně překvapili svým debutem „The Morning Never Came“, na němž nabídli příznivcům melancholického doom metalu kvalitní hudební porci, jíž se musel zasytit nejeden fanoušek daného hudebního žánru. Na následujícím „Ghosts Of Loss“ pak předvedli prakticky totéž (pouze s jedním drobným rozdílem, kdy ubylo chytlavých melodií a naopak se zde objevilo větší množství pasáží více či méně nevýrazných) a – světe, div se – na aktuální desce „Hope“ pokračují poměrně přímočaře ve vytyčené cestě s lehkými retrospektivními tendencemi k opět se navrátivším melodickým prvkům.
V období mezi vydáním dvou posledně jmenovaných nahrávek se kapela stala veleúspěšnou ve své zemi (singl „Forgive Her…“ se dokonce několik týdnů držel na čtvrté pozici národního žebříčku a album samotné se pak vyšplhalo na osmé místo, což je u podobně zaměřeného seskupení skutečně jen zřídkakdy vídaným jevem) a přestoupila od zavedených, avšak stále spíše undergroundových Firebox Records k přeci jen výraznějším Spinefarm. Jak jsem již naznačil, muzikanti se tentokrát melodickým a příjemně posmutnělým pasážím, stejně jako určité hitovosti svých skladeb ani v nejmenším nebrání, a proto je snad téměř zbytečné zmiňovat skutečnost, že se díky tomu dočkáme i pěkných klávesových linek a častěji využívaných čistých vokálů; mimochodem, ve třetí písni „The Justice Of Suffering“ se v roli hosta objevil Jonas Renkse (KATATONIA) a v bonusové „These Low Lands“ pak poctil kapelu svou návštěvou Tomi Joutsen (AMORPHIS). Připočteme-li si k tomu všemu fakt, že jsou kompozice zabaleny do perfektně vybroušeného zvukového hávu, můžeme se po čase opět setkat s nadprůměrným albem spíše tradičnějšího charakteru, jež v doometalovém rodokmenu navazuje někam na linii, již už léta ovládají MY DYING BRIDE. V tomto si kapela může podat ruce kupříkladu s dánskými kolegy SATURNUS, jejichž poslední počin také nikterak nevybočuje ze stylově ohraničených mantinelů, a přesto je jeho poslech velice příjemnou a návykovou záležitostí.
Ano, příjemný – to je to pravé slovo. Nikterak inovativním, nikterak originálním či bariéry mezi hudebními žánry bořícím, spíše tradičním, avšak skutečně velmi povedeným a zábavným počinem je tato nahrávka. Pokud patříte mezi sebetrýznitele, pro něž jsou prostředkem ke zklidnění mysli chorobná funeral doomová seskupení, tak vám zde pšenka skutečně nepokvete, ale oceňujete-li melodické / melancholické pojetí daného hudebního stylu a SWALLOW THE SUN neznáte, „Hope“ bez většího rozmýšlení vyzkoušejte – určitě se vám bude líbit. Sledujete-li kapelu delší dobu, jistě již víte, co od ní očekávat; pokud však neustále požadujete nějakou hudební (r)evoluci, budete mít pravděpodobně problém. Holt se už konečně budete muset smířit s faktem, že doom není zrovna překotně vyvíjejícím se žánrem. Pokud na toto přistoupíte a zmíněnou skutečnost budete respektovat, můžete se u poslechu podobných nahrávek náramně pobavit. Palec a půl bodu navrch k tomu za skutečně nádherný digipakový bonus „These Low Lands“ (i když se jedná o cover pochybných finských rockerů TIMO RAUTIAINEN & TRIO NISKALAUKAUS).
Velice povedené doommetalové album, plné přesvědčivých melodií a podmanivé melancholie, které sice nikterak nevybočuje z očekávaných mantinelů, ale přesto přináší poměrně svěží vítr do žánrových vod.
8 / 10
Mikko Kotamäki
- zpěv
Juha Raivio
- kytara
Markus Jämsen
- kytara
Matti Honkonen
- baskytara
Pasi Pasanen
- bicí
Aleksi Munter
- klávesy
1. Hope
2. These Hours Of Despair
3. The Justice Of Suffering
4. Don´t Fall Asleep (Horror Pt. 2)
5. Too Cold For Tears
6. The Empty Skies
7. No Light, No Hope
8. Doomed To Walk The Earth
9. These Low Lands (bonus)
Shining (2024)
Moonflowers (2021)
When a Shadow Is Forced into the Light (2019)
Songs from the North I, II & III (2015)
Emerald Forest and the Blackbird (2012)
New Moon (2009)
Plague of Butterflies (EP) (2008)
Hope (2007)
Ghosts Of Loss (2005)
Forgive Her... (EP) (2005)
The Morning Never Came (2003)
Out Of This Gloomy Light (Demo) (2003)
Vydáno: 2007
Vydavatel: Spinefarm Records
Stopáž: 63:37
Produkce: SWALLOW THE SUN, Sami Kokko
Studio: Seawolf Studios
Věrni své tradici, zálibě v dřevním doom metalu a bez přehnané snahy o nějakou reformaci jsou tu Finové zas, aby nám i ve druhé polovině první dekády třetího milénia předvedli, zač je toho old school doomový loket. Co dodat víc? Předvádějí to stále moc dobře, má to tu správnou posmutnělou a těžkou náladu, nechybí dobré nápady a entusiasmus ani cit pro angažování protřelých žoldáků (Jonas Renkse se opravdu povedl). Moc příjemná deska!
Nechapem, ako mi mohlo toto hudobne veldielo ujst. dva a pol roka a ja sa k tomu dostanem az teraz. Vynikajuce hudobne, produkcne, zvukovo. Melancholia,melodika, napaditost, napatie, vzrusenie. Skvely tip na relax. Uz sa tesim na prazsky koncert spolu s Insomnium a Omnium Gatherum.
Kdysi velká devíza kapely začíná být jejich největší slabinou a to, co bylo dříve jako zjevení z jiného světa - nejrychlejší chrlič slov ever - dnes kazí jinak dobrý dojem. Někdy je toho předvádění se prostě moc.
Jsem teprve na začátku a zatím velká spokojenost, i když to může působit jen jako variace na původní téma. Atmosféra skvělá, plus cením odvahu tvůrců – už po prvním díle víte že neblafují a dokáží překvapovat.
Evidentně rozděluje posluchače na ty, jež tvorbu znají a očekávali něco jiného, a na ty, kteří jejich kouzlo objevují až v poslední době a u kterých album slaví úspěch. Osobně se řadím k nováčkům, kteří si mohou jejich tvorbu užít bez předsudků.
Hezky masitý a neslazený post BM drsný jako Atlantik dorážející na skaliska Irska, odkud pochází kapelník Callan Hoy. Perfektní souhra energických kytar, dynamické rytmické sekce a hezky fyzické produkce. Svižně letících 35 minut hrubě evokativní muziky.
Možno sa k tomuto 2CD doplnku dosky „Wild God“ (2004) budem vracať častejšie než k nej samotnej: veď je tu 8 z 10 skladieb zo štúdiovky, obohatených o injekciu živej energie, ktorou sú koncerty BAD SEEDS povestné. Chýba len obvykle obligátna „Mercy Seat“.
Po rokoch, keď diskografii SUNN O))) dominovali experimenty a spolupráce, sa duo O'Malley-Anderson vracia na začiatok. Polhodinová hluková stena, vydaná ako „maxi-LP“ na kultovom labeli Sub Pop, je poctou lesom okolo Seattlu: temná, praveká a bez príkras.
Američané pro mě trochu nepochopitelně přitvrdili a jako by se vraceli k tradičním hrubým metalcore až nu-metal šablonám. Po minulém výborném albu "Tether" tedy zklamání. Ale první dojem může klamat. Ještě prozkoumám.





