BODY COUNT - Merciless
David Gilmour popri melancholickom novom albume stíha aj trochu aktivizmu. V nepravdepodobnej spolupráci s BODY COUNT sa na gitare riadne odviazal do šesťminútového sóla. Skvelé!
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Každý příběh jednou dojde až ke svému konci. Ten o SENTENCED se uzavřel pozdě večer 1.10.2005, kdy ve vyprodané hale Teatria v Oulu dozněla skladba „End Of The Road“, symbolicky zvolená na úplný závěr posledního koncertu v kariéře The Northernmost Killers Themselves. Je to věru zvláštní pocit sledovat záznam konce kapely, která patřila více než deset let k mým osobním favoritům, a to jak na poli death metalovém, tak později na poli gothic rockovém. Pakliže sdílíte podobný názor, jistě nebudete příliš váhat a přijmete mou nabídku stát se přímými svědky posledních okamžiků existence jedné z nejvýraznějších kapel, která kdy ve Finsku vyrostla.
Aktuální DVD „Buried Alive“ je rozděleno na dva disky, přičemž první ukrývá samotný záznam rozlučkového koncertu a druhý se pyšní nejrůznějším bonusovým materiálem. S vašim dovolením se nejprve zastavím u části druhé, tedy u bonusů. Vedle nezbytné diskografie a přehledu notoricky známých videoklipů se jako nejvíce zajímavá položka jeví dvojice rozhovorů. V prvním případě usedli do horkého křesla zpěvák Ville Laihiala a neustále pokuřující kytarista Sami Lopakka, ve druhém pak nechal vyniknout svoji koženou čepici bývalý vokalista Taneli Jarva. Během bezmála čtyřicetiminutového (a mimochodem velice příjemného) interview samozřejmě přijde řeč i na možnost pozdějšího re-unionu SENTENCED, a to alespoň v rámci ojedinělých, především festivalových performancí. Jsem rád, že výše uvedení protagonisté tuto možnost kategoricky vyloučili a neznevážili tak svoji závěť, jež emitovali před vydáním posledního studiového záznamu „The Funeral Album“ (2005). Zbývající části bonusového disku tvoří obsáhlá foto galerie (zvláště úsměvné jsou nejstarší snímky, konkrétně pak vzdorovité výrazy na mlíčných tvářičkách ještě ani ne osmnáctiletých kloučků) a konečně povinné, leč veskrze zábavné záznamy dění na stage, backstage nebo v tourbuse v rámci rozlučkového tažení SENTENCED Finskem v létě 2005.
Osobně jsem shlédl SENTENCED živě pouze jedenkrát, konkrétně se tak stalo na podzim v roce 2000 v paláci Akropolis, kde Finové vystoupili po boku IN FLAMES a DARK TRANQUILLITY. Pokud ale porovnám tehdejší skromné vystoupení před několika stovkami nadšenců se současnou více než dvouhodinovou show před zraky několikatisícového davu, je to srovnání nesrovnatelného. Ano, The Northernmost Killers Themselves už dávno přerostli formát lokální kapely a hlavně ve své domovině se stali hvězdami první velikosti koncertujíce před vyprodanými halami a na počkání fasujíce zlaté desky za tisíce a tisíce prodaných nosičů. V záři reflektorů a působivých pyro-efektů mi však SENTENCED nejsou tolik blízcí jako tomu bylo onoho zářijového večera, velkoryse pojaté vystoupení dusí unikátní spirit jejich skladeb a v mých očích mi je trochu odcizuje.
K playlistu výraznějších námitek nemám, snad jen škoda, že nezazněla „Home In Despair“ a plíživá „Shadegrown“ z prvního alba s Villem Laihialou u mikrofonu. Předchozí frontman, tedy Taneli Jarva, dostal rovněž pozvánku na funus a s přehledem vystřihl hned pět skladeb reprezentujících death metalové začátky SENTENCED. Samozřejmě nechyběla klasika ve jménu „Northern Lights“, „The Way I Wanna Go“ nebo staré známé „Nepenthe“ z třetí řadovky „Amok“ (1995). Po odchodu energického Taneliho se už pokračovalo především v intencích poslední dvojice alb jen s občasnými výlety směrem k „Down“ a „Frozen“. Zdá se mi, že Villemu daleko více sedly novější skladby, ty starší rozhodně nebyly splněné na potřebných 100% (viz jasně ujíždějící refrény v „Sun Won´t Shine“ a „Drown Together“). Rovněž mě vůbec nepotěšily některé backing vocals, za všechny uveďme ostudně upozaděný bridge v „Bleed“, nad kterým by dozajista zaplakal nejen Vorph ze SAMAEL, jenž ho kdysi v útrobách studia Woodhouse nazpíval. Na druhou stranu tím, kdo prošel bez ztráty kytičky, byl korpulentní kytarista Sami Lopakka, který bez jakéhokoli přehánění odehrál všechny party jako z desky. Jen tak mimochodem by mě zajímalo, kolik kilo se mu podařilo během kariéry nabrat, vždyť při photo session k „The Funeral Album“ měl velké problémy vůbec se nacpat do poměrně rozložité rakve, symbolu to rozlučkové nahrávky SENTENCED.
DVD „Buried Alive“ je velmi profesionálně odvedeným epitafem kariéry Odsouzených. Disponuje výtečným zvukem i obrazem, zároveň však odrazuje svou strojeností a přílišnou bombastičností. Výkony zúčastněných (pravda, kromě nejistého Villeho) jsou reprezentativní a působivé, stejně tak jako atmosféra v po střechu nabité hale Teatria. SENTENCED si odbyli důstojný pohřeb, já však budu i tak raději vzpomínat na jeden podzimní večer, kdy mi finská pětice byla daleko blíže.
„Death is not the greatest of evils: it is worse to want to die and not be able to“ (Sofokles)
DVD „Buried Alive“ je velmi profesionálně odvedeným epitafem kariéry SENTENCED. Disponuje výtečným zvukem i obrazem, zároveň však odrazuje svou strojeností a přílišnou bombastičností. Výkony zúčastněných (pravda, až na nejistého frontmana) jsou reprezentativní a působivé, stejně tak jako atmosféra v po střechu nabité hale Teatria. Ano, The Northernmost Killers Themselves si odbyli důstojný pohřeb.
7 / 10
Ville Laihiala
- zpěv
Miika Tenkula
- kytara
Sami Lopakka
- kytara
Sami Kukkohovi
- baskytara
Vesa Ranta
- bicí
host
Taneli Jarva
- zpěv
1. Funeral Intro & Credits
2. Where Waters Fall Frozen
3. May Today Become The Day
4. Neverlasting
5. Bleed
6. The Rain Comes Falling Down
7. Ever-Frost
8. Sun Won't Shine
9. Dead Moon Rising
10. Despair-Ridden Hearts
11. Broken
12. The Suicider / Excuse Me While I Kill Myself
13. The War Ain't Over!
14. Nepenthe
15. Northern Lights
16. The Way I Wanna Go
17. Dance On The Graves (Lil' Siztah)
18. Noose
19. Aika Multaa Muistot (Everything Is Nothing)
20. Farewell
21. No One There
22. Drown Together
23. Cross My Heart And Hope To Die
24. Brief Is The Light
25. Vengeance Is Mine
26. End Of The Road
27. Funeral Outro & End Credits
Buried Alive (DVD) (2006)
The Funeral Album (2005)
Ever-Frost (single) (2005)
The Cold White Light (2002)
No One There (single) (2002)
Crimson (2000)
Killing Me, Killing You (single) (1999)
Frozen (1998)
Story: A Recollection (Greatest Kills) (1997)
Down (1996)
Love & Death (MCD) (1995)
Amok (1995)
The Trooper (MCD) (1993)
North From Here (1993)
Journey To Pohjola (promo) (1992)
Shadows Of The Past (1991)
Rotting Ways To Misery (demo) (1991)
When Death Joins Us… (demo) (1990)
Vydáno: 2006
Vydavatel: Century Media Records
Stopáž: 310 min
Bonusy:
1) Home Soil Funeral Procession - "Below The Green" Documentary Film
- Photo Session
- Video Session
- Signing Session
- Festival Tour
- Club Tour
2) Music Videos
- Nepenthe
- Noose
- The Suicider
- Killing Me, Killing You
- No One There
- Ever-Frost
- Despair-Ridden Hearts
3) Photo Gallery
- An Animated Slide Show Of More Than 300 Photos
4) Interviews
- Interview With Lopakka & Laihiala
- Interview With Jarva
5) Discography
DVD Characteristics
- Region Code - All Regions
- Picture Format - NTSC 16:9 / 4:3
- Audio - Dolby Digital 2.0, Dts 5.1
No suhlasim so vsetkymi nazormi lebo toto je fakt super!
David Gilmour popri melancholickom novom albume stíha aj trochu aktivizmu. V nepravdepodobnej spolupráci s BODY COUNT sa na gitare riadne odviazal do šesťminútového sóla. Skvelé!
Velmi solidní album, jak se to snad od arizonských veteránů už tak nějak dá i očekávat. Power s thrashem si na něm intenzivně a přátelsky ve známých pózách potřásají rukama a místy je to skutečně intenzivní, zejména tedy v první půli celé nahrávky.
Nová americká skupina poskládaná ze zkušených hudebníků na svém debutu hezky kombinuje svižný progresivní death s trochou té blackové černoty, notnou dávkou melodiky, chmurné atmosféry i nějaké té lehčí hitovosti. Šlape to po čertech dobře.
Už tady byly různé pokusy (i velmi úspěšné) propojit death metal s jinými žánry, ale nevzpomínám si, že by někdo až takto mohutně zfůzoval smrtící kov se sedmdesátkovým art rockem. Deska, která chce svůj čas a deska, o které se bude hodně mluvit.
Redakčný Schrödingerov paradox. Ak je Manatar sklamaný, môže to byť dobré. Rudi chváli - treba byť opatrný. Mari nehlási album roka. Fajn, že Aaron skúsil projekt mimo MDB – doposiaľ premárnená príležitosť. Výsledok ako tvrdší „One Second“ neurazí.
Další emoční zkrachovalec, co tíhu světa ventiluje skrze black metalový one-man projekt. Rockový základ, na který je nabaleno blackové vřeštění. Depresivní, chvílemi podivné, ale zajímavé. Jde o poněkud garážovou nahrávku, ale ty emoce jsou autentické.
Při prvním poslechu mi to sice připadalo jako když pejsek s kočičkou vařili dort, ale nakonec si to sedlo a je z toho opravdu příjemná krmě, sice hodně kořeněná všemožnými extrémy, ale chutná to skvěle.