Ó, jak rád píši recenze, kde mohu chválit. Ještě raději píši snad už jen takové, kde mohu chválit českou skupinu, a to je i tento případ. Formaci WAVE sleduji již delší dobu a teprve tímto počinem u mne absolvují maturitu s vyznamenáním. Po jejich prvních, gotičtěji působících krůčcích procházejí tito mladíci hudební pubertou, ve které si ujišťují své postoje. Obracejí se k hudební eclectice, která jejich tvorbu sune od adolescentních začátků k postpubescentímu progresivnímu crossoveru, jemuž byste v našich luzích a hájích jen ztěžka hledali konkurenty. Melodický progresivní rock rozkládající se na ploše blížící se hodině a dvaceti minutám je tvořen nenudícími skladbami, které nepůsobí jako instrumentální varieté, ačkoliv nástrojová a především aranžérská zručnost je zde podvědomě cítit na každém kroku. Předvádění nástrojových krkolomností zde však rozhodně není na pořadu dne. Skladby si dokáží udržet pozornost i přes zabijáckou stopáž, což je na tuzemskou smečku výkon hodný zapsání do kroniky českého rocku.

Koncept „Preventoru“ je vlastně vědeckofantastickou vizí, kdy je vybudován systém, jenž vyhodnocuje a případně i trestá jednotlivce na základě jejich potenciální nebezpečnosti pro společnost. Ta samozřejmě jásá, že má konečně „správný“ nástroj na eliminaci zločinu ve světě. V kulisách tohoto světa se odehrává příběh, který plodí mnohé otazníky nad pojmem jakými je například „svoboda“. Hlavní postavou, kolem níž se vše točí, je mladý student David, který se nenadále dostane do hledáčku systému Preventor. Tedy nejen hudba, ale i myšlenka celého alba disponuje nejednou zajímavostí. Hudba plyne v duchu příběhu, nalezneme zde zajímavé hrátky s dynamikou skladeb, intra odkazující na dramatickou složku alba i velmi malebná muzikantská zákoutí.

Zvukově taktéž nemám výhrad, album je oděno do sonického kabátce šitého mistrem Doležalem, a ačkoliv do světové špičky tomu krůček chybí, jde o velmi kvalitně odvedenou práci. I na zvuku je patrný cit pro jednotlivé hudební situace, rychlejší pasáže mají potřebný drive a tah na branku oproti mlžnějším plochám, nad kterými se vznášejí melancholické výpary dodávající potřebnou náladovost. Zde bych si možná posteskl u syntezátorů, kde jsou často využívány velmi podobné zvuky. Teď nemluvím o simulaci klasických nástrojů typu klavír, jenž je častým, avšak uším lahodícím rejstříkem, nýbrž o synthových plachtách, které dují v pozadí každého druhého motivu. Více invence a experimentů ve tvorbě zvuků by WAVE sedělo mnohem více, neboť to jsou právě klávesové party, které ubírají skladbám na současnosti a nechávají se potápět do bažin rockových druhohor. Drobnou výtku bych měl ke zpěvu, kde jsou chvílemi citelné rezervy. Vokál v několika částech plave na nepříliš jisté vlně a najdou se i intonační výkyvy, o kterých si rozhodně nemyslím, že byli úmyslem. Nutno jedním dechem i povědět, že tyto nešvary jsou ve mnoha případech umě maskovány dramatičtějším odstínem některých pěveckých linek. To je ovšem asi jediná skvrna na kráse aktuálního alba nadějných Pražáků, kteří se tímto albem tučně zapisují na list české rockové progrese.