Decentní flirt s elektronikou přerostl v případě Theatre Of Tragedy v absolutní obsesi. A nástup absolutní obsese značí stylový posun do vod, kde bychom Nory v dobách Velvet Darkness They Fear čekali pouze ve schizoidních stavech fantaskního vizonářství. Áno, áno, mí drazí pozůstalí, i Targické divadélko se neodvratně ponořilo do oceánů zcela jiných, než v jakých jsme se s nimi koupávali za časů bezelstného mládí. Inu, setřemež slzu, spolkněmež melancholii a vzhůru do světa Musique.

Prokletí tumorózní samplofílie je vyvráceno hned prvním kusancem Machine - když se elektronika zapojí tím správným směrem, táhne spíše vpřed, než ke dnu. Monumentální klávesové stěny nezapřou minulost svých tvůrců, avšak precizní strojové mezihry s odměřenou rapo - mluvou Raimonda Istvana Rohonyiho notně škrábou v krku. Leč není všem úskalím konec, čím více nabývají vteřiny, tím je jasnější, že se Tragédi přeorientovali na elektro pop. A čím víc je to jasné, tím více vysvítá, že tak činili nikoli zbrkle, nýbrž promyšleně. Pestré vrstvy samplů místy přebírají vládu, všemocné křemíkové prsty si neposedně pohrávají i se zvukem kytar a ušetřeny nezůstanou ani vokály hlavních aktérů. Rohonyiho pravidelný přednes si se samply rozumí báječně, zato výkon andělské slavice Liv Kristin občas vyznívá “barbienovsky” plechovatě. Těžko lze cokoli namítat, přesně tak to má v říši chladného křemíku být!

Skladby Theatre Of Tragedy totiž zapomněly na vášeň a bezprostřednost, staly se precizně naprogramovanou a vykalkulovanou mozaikou parádních popových popěvků (v Radio chtě nechtě slyším silný vliv Abby), módně naostřených kytar (rammsteinovsky úsečná Crash / Concrete) a pozoruhodné elektro omáčky (téměř jakýkoli track). Svázanost má ovšem ten smutný výsledek, že se jaksi vytrácí ten úžasný dialogický nádech starších písní - Liv má svoje refrény, Rohonyimu zase patří mezihry. Není to jen nečekané oddělení černé / bílé, je to i ztráta náboje vokálních linek a charismatu jejich interpretů. Kristin je neoddělitelně zatavená do samplového ledu, úchvatný Raymondův chropot je nahrazen odměřeným a odpuzujícím pochodovým deklamováním. Přes všechnu snahu natřískat Mjuzik agresivitou a překvapivostí zůstává spíše učesaný pop, chytře prohrábnutý rádlem vlezlých mašinek.

Přese všechno rozladění a námitky ale musím zdůraznit, že Mjuzik beru. Skvěle se poslouchá, a Tyjátrům nelze upřít smělost a důslednost, stejně tak jako valné většině tracků nelze upřít chytlavost (a o tu zřejmě šlo). Neznat starší alba, budu bručet cosi o milém překvapení, oživení tyransky regulované mainstreemu a rohatec ví co ještě. Bohužel, nad historií si nelze zacpávat slechy. Ačkoli je poslední zásek Theatre Of Tragedy nesporně kvalitní, pro mě až příliš upadá do “normálu” a ztrácí tvář. Po pár posleších již není proč se k němu vracet, zatímco jeho starší sourozenci mají stále magnetizující magii...