BODY COUNT - Merciless
David Gilmour popri melancholickom novom albume stíha aj trochu aktivizmu. V nepravdepodobnej spolupráci s BODY COUNT sa na gitare riadne odviazal do šesťminútového sóla. Skvelé!
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Jelikož se na stránkách Metalopolisu o ALICE COOPEROVI ještě nepsalo, neodpustím si pojmout tuto recenzi jako velmi letmé zmapování jeho kariéry, do kterého v závěru zasadím nové album „Dirty Diamonds“.
Vincent Fournier alias ALICE COOPER (narozen v roce 1949 v Detroitu) se na scéně pohybuje již více než 35 let. Už na umělecké akademii ve Phoenixu, fascinován divadlem a surrealismem obrazů Salvatora Dalího, toužil po spojení hřmotné rockové muziky s vizuální divadelní složkou. Spolu s několika kamarády založil blues´n ´rockovou kapelu, které dal dívčí jméno, jež bylo členy kapely vyvoláno při jedné okultní seanci. Jednalo se prý o dívku v 17.století neprávem obviněnou z čarodějnictví a posléze upálenou. Nekonečné koncertování po špinavých barech na středozápadě, trmácení se v špinavé dodávce, ústrky, špatné kritiky (označení „nejhorší americká rocková kapela“ nebyly vyjímkou), to byly začátky ALICE COOPER (až do roku 1974 se tak jmenovala celá kapela, po osamostatnění jejího frontmana Vincenta Furniera tento přijal jako sólista jméno ALICE COOPER za své). V roce 1970 přišly první úspěchy, deska „Love It To Death“ produkovaná Bobem Ezrinem obsahovala první velký hit „I´m Eighteen“. V té době již měli ALICE COOPER nálepku průkopníků horrorové show a svými nespoutanými koncerty, na kterých zněla na tehdejší dobu tvrdá hard rocková hudba obohacená o všemožné (dnes již úsměvné) teatrální scénky, si získaly velkou popularitu. Alba jako „School´s Out“ (1972) či „Billion Dollar Babies“ (1973) patří dodnes k zlatému fondu americké rockové historie. Slavné období tenkrát v roce 1975 (to již bylo po rozchodu s jeho mateřskou kapelou) ALICE COOPER zakončil koncepčním a téměř „muzikálovým“ albem „Welcome To My Nightmare“, které se stalo jeho nepřekonaným bestsellerem. Jak už to tak bývá po období úspěchů následuje téměř vždy úpadek (v jeho případě nejen umělecký), a tak na dalších 10 let jeho záře ochabuje. Přestože stále vydával alba, z nichž třeba „From The Inside“ (78), které je inspirované Cooperovým pobytem v léčebně, nebylo vůbec špatné, navázat přetrženou nit se nedaří.
Zlom nastal v roce 1986, kdy znovu střízlivý a vyléčený hbitě naskočil na tehdejší glam rockovou vlnu kapel z L.A. a svým na polovinu 80-tých let moderně znějícím albem „Constrictor“ dal jasně nasrozumněnou, že se s ním stále ještě musí počítat. Hitem č.1 se stala skladba „He´s Back“ složená pro soundtrack k jednomu z dílů horroru „Friday 13th.“. V následujícím roce přichází s o něco tvrdším albem „Raise Your Fist And Yell“, na kterém mistrovi, taktéž jako na albu „Constrictor“, sekunduje kytarista Kane „Rambo“ Roberts, jehož hra přispěla k modernizaci celé COOPEROVI tvorby. Poprvé a do alba „Brutal Planet“ naposled, se zde v souvislosti s jeho hudbou dá hovořit o škatulce „heavy metal“. Definitivní trefa do černého přišla až na sklonku 80-tých let, kdy pod dohledem hit-makera Desmonda Childa a za spolupráce Steva Vaie, Joe Satrianiho a členů BON JOVI nahrál své nejúspěšnější album „Trash“ obsahující hromadu hitových singlů ( „Poison“, „House Of Fire“ nebo „Bed Of Nails“). V roce 1991 následuje neméně zdařilé „Hey Stoopid“, na jehož realizaci se pro změnu částečně podílí i členové GUNS N´ROSES a MOTLEY CRUE. O 3 roky později se s méně pompézním albem „The Last Temptation“ vrací ke svým syrovějším hard rockovým kořenům. Toto album je vlastně pokračováním příběhu „Welcome To My Nightmare“. Zajímavý koncept se však neshledal s takovým zájmem jako alba předcházející, a tak byl čas na delší odpočinek. Inspirován tvrdostí „nových“ amerických kapel vrhá až v roce 2000 své dosud nejtíživější dílko „Brutal Planet“, po němž o rok později přichází jeho pokračování v podobě „Dragon Town“. Příklon k tvrdosti však riskoval tak napůl. Přestože zejména první z obou nahrávek osobně považuji za povedenou, konkurovat mladším kapelám se COOPEROVI nedaří. Jeho zastaralý způsob zpěvu udržuje i jeho nejtvrdší nahrávku v kontaktu s prakticky stále konzervativním hard rockem. V roce 2003 bohužel přichází vlažný návrat ke kořenům v podobě „The Eyes Of Alice Cooper“ a letos máme co do činění se stejně zaměřeným albem „Dirty Diamonds“.
Dlouholetí příznivci ALICE COOPERA jsou možná jedinou skupinou posluchačů, kterou by novinka „Dirty Diamonds“ mohla nějakým způsobem hlouběji zasáhnout, protože album nabízí typický styl, kterým se COOPER prezentoval v 70-tých letech. Působí však kompaktněji než předešlé dílko „The Eyes Of Alice Cooper“, je přirozenější, dodělanější, propleteno americkým rockovým tradicionalismem. Ne tolik rozhárané a poslepované. I když si skladby udržují osobitost není zde pro experimenty místo. Nalezneme na něm jak rychlejší rockové pecky („Steal That Car“), rozjuchaný glam („You Make Me Wanna“), povedenou baladu („Pretty Ballerina“), nudné skoro country („The Saga Of Jessy Jane“), ospalé avšak kouzelné boogie („Zombie Dance“) a tajemnou titulní skladbu („Dirty Diamonds“) plnou dechových nástrojů.
Spíše průměrný materiál předkládající to s čím mistr chodil na trh již před 30-ti lety. Obsahuje několik povedených skladeb, když ho však uchopíte a natáhnete jej jako žvejkačku, je jasné že se v něm začnou dělat díry.
6 / 10
Alice Cooper
- zpěv
Eric Dover
- kytara
Ryan Roxie
- kytara
Chuck Garric
- baskytara
Eric Singer
- bicí
1. Woman Of Mass Destruction
2. You Make Me Wanna
3. Perfect
4. Dirty Diamonds
5. Pretty Ballerina
6. Sunset Babies
7. Zombie Dance
8. The Saga Of Jasse Jane
9. Six Hours
10. Steal That Car
11. Run Down The Devil
12. Your Own Worst Enemy
13. Stand
Welcome 2 My Nightmare (2011)
Along Came A Spider (2008)
Dirty Diamonds (2005)
The Eyes Of Alice Cooper (2003)
Dragon Town (2001)
Brutal Planet (2000)
Fistful Of Alice (Best Of…) (1997)
The Last Temptation (1994)
Hey Stoopid (1991)
Trash (1989)
Raise Your Fist And Yell (1987)
Constrictor (1986)
Da Da (1983)
Zipper Catches Skin (1981)
Special Forces (1980)
Flush The Fashion (1979)
From The Inside (1978)
The Alice Cooper Show (1977)
Lace And Whiskey (1977)
Alice Cooper Goes To Hell (1976)
Welcome To My Nightmare (1975)
Greatest Hits (1974)
Muscle Of Love (1974)
Billion Dollar Babies (1973)
School´s Out (1972)
Killer (1971)
Love It To Death (1970)
Easy Action (1969)
Pretties For You (1968)
Vydáno: 2005
Vydavatel: Spitfire
Stopáž: 52:00
Produkce: Bob Ezrin, Steve Lindsey, Rick Boston
Jo jo, Alice je pořád dobrej!
David Gilmour popri melancholickom novom albume stíha aj trochu aktivizmu. V nepravdepodobnej spolupráci s BODY COUNT sa na gitare riadne odviazal do šesťminútového sóla. Skvelé!
Velmi solidní album, jak se to snad od arizonských veteránů už tak nějak dá i očekávat. Power s thrashem si na něm intenzivně a přátelsky ve známých pózách potřásají rukama a místy je to skutečně intenzivní, zejména tedy v první půli celé nahrávky.
Nová americká skupina poskládaná ze zkušených hudebníků na svém debutu hezky kombinuje svižný progresivní death s trochou té blackové černoty, notnou dávkou melodiky, chmurné atmosféry i nějaké té lehčí hitovosti. Šlape to po čertech dobře.
Už tady byly různé pokusy (i velmi úspěšné) propojit death metal s jinými žánry, ale nevzpomínám si, že by někdo až takto mohutně zfůzoval smrtící kov se sedmdesátkovým art rockem. Deska, která chce svůj čas a deska, o které se bude hodně mluvit.
Redakčný Schrödingerov paradox. Ak je Manatar sklamaný, môže to byť dobré. Rudi chváli - treba byť opatrný. Mari nehlási album roka. Fajn, že Aaron skúsil projekt mimo MDB – doposiaľ premárnená príležitosť. Výsledok ako tvrdší „One Second“ neurazí.
Další emoční zkrachovalec, co tíhu světa ventiluje skrze black metalový one-man projekt. Rockový základ, na který je nabaleno blackové vřeštění. Depresivní, chvílemi podivné, ale zajímavé. Jde o poněkud garážovou nahrávku, ale ty emoce jsou autentické.
Při prvním poslechu mi to sice připadalo jako když pejsek s kočičkou vařili dort, ale nakonec si to sedlo a je z toho opravdu příjemná krmě, sice hodně kořeněná všemožnými extrémy, ale chutná to skvěle.