Jestliže jsem si nedávno ve své recenzi comebackového alba „Size Matters“ amerických HELMET stěžoval na zbytečnost tohoto počinu a značnou tuctovost nabízeného materiálu, je načase důvody své skepse plně objasnit. Těch nejdůležitějších se najde hned několik. Jsou jimi první tři a na svou dobu poměrně přelomová alba „Strap It On“ (1991) „Meantime“ (1992) a „Betty“ (1994). Troufám si tvrdit, že zmiňované nahrávky dosti výrazným způsobem promluvily i do formování zvuku pozdějších nu-metalových a alternativně rockových kapel.

Page Hamilton, hlavní tvůrčí mozek HELMET, je pozoruhodná postava rockové scény. Člověk, jenž absolvoval klasické hudební vzdělání v School Of Music na newyorském Manhattanu (obory kompozice, teorie hry na piáno a kytaru a jazz) byl dlouhou dobu, co se týče tvrdé rockové muziky, nepolíbeným jinochem a nic nenasvědčovalo tomu, že by mohl jednou stát v čele skupiny, která tak výrazně ovlivní tento hudební žánr.

Začátky absolvované v kapele BAND OF SUSANS se nesly spíše ve znamení noise a improvizací v podobě vytváření mohutných riffových stěn, což nápadně připomene dnešní sludge kapely. Netrvá dlouho a v roce 1989 dává popud k založení HELMET. První singl, „Born Annoying“, vychází ještě v témže roce a jasně tak definuje zvuk kapely. Debutové album „Strap It On“ (1991) už zastihuje HELMET v plném zápřahu a je pádným důkazem o jejich originalitě a výlučnosti. Směs mohutných a místy snad až záměrně primitivních kytarových riffů s vykřičeným vokálem byla na svou dobu neslýchanou záležitostí a přestože se v tvorbě kapely daly najít prvky třebas soudobého zvuku a kompozičních postupů newyorských alternativních skupin (např. SONIC YOUTH), bylo jasné, že vzniklo další přelomové album. Úspěch debutu neuniká ani pozornosti velkých labelů, a tak druhé album „Meantime“ (1992) vychází pod křídly Interscope Records a producentským dohledem Andy Wallaceho (mj. NIRVANA). Do neurvalých skladeb HELMET se postupně a pozvolna dostávají i melodické motivy a nahrávka je dalším podařeným stupněm vývoje zvuku HELMET.

Třetí deska „Betty“ de-facto pokračuje v nastolené cestě a ještě více se otevírá melodičtějším rockovějším vlivům. Page se ve svém zpěvu začal více věnovat i „čistějším“ vokálním linkám, přičemž kytarové riffy si i nadále zachovávaly svou hutnost a neprostupnost. Díky tomu vzniklo album, které bych se neváhal označit kolekcí „těžko stravitelných hitovek“. Skutečně, zkuste si poslechnout třebas titulní „Wilma’s Rainbow“, kde za podpory podladěné basy a hoblujících kytar zní velmi chytlavý melodický refrén. To samé se dá prohlásit i o dalších kompozicích, z nichž čtvrtá v pořadí „Milquetoast“ se dostala i na soundtrack k filmu „Vrána“ (The Crow). Hamilton a spol. však naštěstí nespoléhají jen na omílání nápadů z minulosti a jak již bylo řečeno, své skladby opatřují větším množstvím klasických rockových vlivů. Díky tomu je „Betty“ přeci jen přístupnější nahrávkou, než její syrovější předchůdci, o čemž jasně vypovídala i její velmi příznivá prodejní čísla.

Charakteristická kytarová a kompoziční práce HELMET je na této desce dotažena k dokonalosti. Kapele se podařilo vytvořit stále tvrdé a nekompromisní, avšak ve své podstatě přístupnější písně s charakteristickým zvukem, který ve své době dokázal ovlivnit mnohé. Možná, že „Betty“ není nejlepší nahrávkou HELMET (mnozí považují právě „Meantime“), ale dá se charakterizovat jako nahrávka nejvyspělejší, otevírající se širokému spektru posluchačů, ovšem nikterak popírající hudební hodnoty, které soubor v té době vyznával. A právě proto musím zopakovat, že „Size Matters“ byl nanejvýš zbytečný a dobré jméno HELMET pošlapávající návrat.

#ROCK 1994