Tak tohle album je opravdu překvapivé. Za dobu, co sleduji IRON MAIDEN a jejich neméně ambiciózního zpěváka Bruce, jsem si zvykl na všelijaké silácké fráze, ale ticho, to tu ještě nebylo. Proč ticho? Je všeobecně známým faktem, že Dickie je docela kecka se silným sklonem přehánět, ba dokonce zveličovat. O to překvapivější bylo, když se někdy v prostředku ledna v Bruceově rádio show jen tak maličko špitlo, že bude Dickinsonova nová deska. Za měsíc dorazil tracklist a za další dva měsíce kompletní materiál.

Nezvyklé a podezřelé. Každopádně však vítané. Určitě jsem nebyl sám, kdo ji s napětím očekával. Jde totiž o první sólovou desku po reunionu IRON MAIDEN a byl jsem opravdu hodně zvědav, zda to Bruce s tím heavy metalem myslel vážně, nebo si potřeboval jen trochu okovat peněženku a z útrob železné panny hodlá vyrážet na další objevné výpravy. Aby bylo všem jasno, jsem velkým fanouškem Dickinsonovy kariéry a desky jako „Accident Of Birth“, nebo „Chemical Wedding“ jsou posypané zlatým prachem v heavy metalové síni slávy. Stejně tak bych však uvítal třeba i skvělý rockový výlet na motivy „Balls To Picasso“, jenž uvolněností a nadčasovým stigmatem daleko předčil svoji dobu. „Skunkworks“ nechávám úmyslně stranou. Tenhle fetiš všech hudebních kritiků a „nepochopené“ album vynášené do nebes jsem totiž dodnes „nepochopil“. Asi nejsem legitimní hudební kritik.

Ale pojďme k novince. Úplně na férovku. „Tyranny Of Souls“ je čistokrevný heavy metal. A to ne zrovna nejlepší. Deska vznikla pod taktovou velkého maidňáka za spolupráce s osvědčeným hipíkem, který už ovšem dávno hipíkem není, Royem Z. Hudebně jde o superpozici předchozích dvou studiovek s tím, že si skladby zachovaly vnitřní dynamiku a epičnost „Accident Of Birth“, ovšem nezřídka tu narazíme na opravdu brutální a hutné metalové riffy, mající na hony daleko k pidlikání IRON MAIDEN. Srovnání s „Chemical Wedding“ je tedy také trochu na místě. Hodně se mi líbí Harrisova basová škola, kterou Dickie pochytil. Dobře ví, že heavy metal potřebuje tvrdit beton – a tady je opravdu solidně vytvrzený. I když kytary prostě stále hrajou prim. Dickinsonův vokální projev je standardní a standardně skvělý. Funguje velmi dobře jako leštidlo finálního produktu. I Roy Z je zkušený hráč a producent, nehrozí tedy, že by pustil do světa metalový polotovar. Právě naopak. Upnul hroudu oceli do soustruhu a soustružil, pak brousil, vytvrdil, přeleštil. Problém je, že to, co vytvořil, je sice po rozměrové i technické stránce přesně takové, jaké to má být, ale ten pověstný sex appeal předchozích alb tu nějak chybí. Při bližším zkoumání vlastně ani nevím, co přesně mi nesedí. Určitě bych uvítal víc tvrdších písniček ve stylu „Abduction“ a možná něco jako druhou kytaru, protože materiál, přestože je docela nápaditý, působí dost prázdně a mírně sterilně. Asi bych nebyl ani tak skoupý na klávesy, které jsou pojaty dost decentně. A hlavě bych asi složil lepší materiál. Možná ani to ne, jen bych ho pořádně propracoval. Na albu je zkrátka trochu znát, že bylo skládáno během turné IRON MAIDEN po hotelových pokojích, možná i z toho, co mistr Harris do Maidnů nevpustil, a produkováno v mezičase při pauze na produkci JUDAS PRIEST. A to je bohužel nejspíš i odpověď na otázku, jaktože přišlo tak rychle a v relativní tichosti.

Na závěr mi nedá, abych si nerýpnul a nesrovnal tenhle klenot s posledním BLAZEM, který v mých očích definitivně vyhrává. Nejen že je hudebně krapítek inteligentnější, ale disponuje i s rapidně zajímavějším killer zvukem, který je rozhodně to nejlepší, co kdy z Andyho Sneapa vylezlo. A konečně, on se i ten Dickinsonův hlas časem oposlouchá…