BODY COUNT - Merciless
David Gilmour popri melancholickom novom albume stíha aj trochu aktivizmu. V nepravdepodobnej spolupráci s BODY COUNT sa na gitare riadne odviazal do šesťminútového sóla. Skvelé!
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
"….I am the light that shall lead you to darkness…"
Cesty zapeklité, myšlienkové pochody komplikované sprevádzali písanie tejto recenzie.
Keď prišiel z ”vyšších miest” nášho milovaného Kovového mesta nápad s retroVianocami, okamžite mi v podvedomí naskočila doska ”Frozen” od NORTHERNMOST KILLERS, fínskych sympaťákov SENTENCED. Do tejto chvíle netuším, z akého dôvodu. Veď od Lopakku a spol. mám radšej album ”Crimson” z roku 2000. Viaže ma k nemu krásna spomienka na veľmi príjemný a zaujímavý rozhovor so spevákom Villem Laihialom, ktorému ešte okolo obeda sedela na pleci poriadne veľká opica – čo je u neho podľa všetkých mne dostupných informácií pomerne štandartná situácia. Okrem toho, na Vianoce zvyknem rok čo rok popri čítaní futbalových autobiografií pánov Ježka, Adamca či Nehodu počúvať album ”Battle Magic” od anglických BAL-SAGOTH. Rituál-nerituál, sympatie-nesympatie, tým pravým zimným hudobným dielom je pre mňa podľa všetkého práve ”Frozen”.
SENTENCED mali v roku 1998 za sebou deväť rokov pomerne úspešnej kariéry vyšperkovanej prelomovým albumom (vynikajúci ”Amok” z roku 1995), výmenou speváka (Ville Laihiala nahradil Taneliho Jarvu) a výborným, predovšetkým v nemeckej tlači skvele prijatým, aktuálnym titulom ”Down”. Všetko predpoklady pre pokoj a istotu pri skladaní a hlavne dosť peňazí od vydavateľstva na dobrého producenta. Tým sa stal po druhýkrát za sebou v tých časoch nesmierne vychytený (z dnešného pohľadu tak trochu preceňovaný) Waldemar Sorychta (produkoval aj TIAMAT, MOONSPELL, THE GATHERING, SAMAEL...).
Pre potvrdenie mojich slov o preceneňovaní stačí snáď dodať, že od ”Frozen” spolupracujú SENTENCED výlučne len so svojím vychýreným krajanom, producentským mágom menom Hiili Hiilesmaa, tvorcom zvuku najslávnejších Fínov súčasnosti – HIM.
Ak si však odmyslíme tak trochu nevýrazný zvuk (najmä gitár), ktorý naozaj pokrivkáva za svojimi dvoma nasledovníkmi, len ťažko sa dá albumu ”Frozen” niečo vyčítať.
SENTENCED, rovnako ako dva roky predtým na ”Down”, dokázali, že sú hitmejkri v tom najlepšom slova zmysle. Veď skladby ako ”Suicider”, ”Grave Sweet Grave” alebo ”The Rain Comes Falling Down” fungujú na koncertoch skvelým spôsobom až do dnešných dní. Keď k nim prirátam chuťovky ”For The Love I Bear”, ”Drown Together”, ”Dead Leaves” či podarené inštrumentálky ”Burn” a ”Mourn”, dostanem kolekciu, ktorá je aj po rokoch svieža a nesmierne dobre počúvateľná.
Čo vám pripomína tento text?
Let´s drown ourselves in this love
my darling, my only one
Let´s give our lives for this love we are in
- make it forever…
Let me dry your tears
and hold you in embrace
Until we disappear in the crimson haze
Áno, na podobné smskové parádičky sú SENTENCED špecialisti. Sami Lopakka musel byť veru veľkým textárskym vzorom pre mladého Villeho Vala. Ešte evidentnejšie je to pri skladbe „Bleed“ z dosky „Down“, ktorá je ukážkovým príkladom základu himáckeho úspešného konceptu „Razorblade Romance“. Je však dosť možné, že téma osudovej lásky s nádychom všadeprítomnej smrti v tých rokoch vo Fínsku jednoducho visela vo vzduchu a čakala na rockových umelcov, ktorí sa nechajú inšpirovať. Aj také veci sa stávajú, a to nielen v hudbe.
Atmosféra je to, čo robí hudbu SENTENCED takou zaujímavou. „Frozen“ je pre mňa stelesnením prvých chladných, daždivých dní jesene, dlhých, mrazivých zimných večerov, nečasu, pľušte, sloty… jarné slnečné lúče v nedohľadne, podaktorí jedinci sa lyžujú, mne stačí dobrá kniha, pohár červeného vína, teplo domova a táto muzička. Je to naozaj najmä o pocitoch, čisto subjektívnom vnímaní. Priaznivci „objektívnych“ recenzií sa musia uspokojiť s informáciou, že na „Frozen“ nenájdete také výrazné ovplyvnenia legendárnou Železnou pannou a celou N.W.O.B.H.M., ako tomu bolo v prípade „Down“ (hoci Tenkulovo metalové sólo v „Let Go“ priam bije do uší). SENTENCED zamierili skôr do rockových vôd, práca oboch gitaristov je v tomto smere veľmi vynachádzavá a podnetná, rytmika presná a spoľahlivá, Laihialov hlas tradične skvelý a nezameniteľný.
„Near-suicidal Metal Drama“ v podaní SENTENCED dosiahla v roku 1998 svoj vrchol. Hoci sú aj na nasledujúcich dvoch albumoch veľmi vydarené skladby (v prípade „Crimson“ možno aj lepšie), hlbšiu brázdu v pocitoch poslucháča sa už fínskym zabijakom po „Frozen“ zanechať nepodarilo.
Kto vie, čo prinesie apríl budúceho roka? Od októbra do Vianoc boli SENTENCED zavretí v štúdiu, kde znovu (do tretice všetko dobré) spolu s Hiilim nahrali 14 skladieb pre nasledovníka úspešnej dosky „The Cold White Light“. HIM chystajú taktiež nový album; zdá sa teda, že rok 2005 bude opäť raz v znamení SUOMI!
Soundtrack k zlému počasiu. Balzam na boľavú dušu. Hudba k poteniu sa pri chrípke. Zakryte sa až po uši paplónom a počúvajte. Bude vám dobre.
Miika Tenkula
- sólová gitara
Sami Lopakka
- gitara
Sami Kukkohovi
- basgitara
Vesa Ranta
- bicie
Ville Laihiala
- spev
1. Kaamos
2. Farewell
3. Dead Leaves
4. For The Love I Bear
5. One With Misery
6. The Suicider
7. The Rain Comes Falling Down
8. Grave Sweet Grave
9. Burn
10. Drown Together
11. Let Go (The Last Chapter)
12. Mourn
Buried Alive (DVD) (2006)
The Funeral Album (2005)
Ever-Frost (single) (2005)
The Cold White Light (2002)
No One There (single) (2002)
Crimson (2000)
Killing Me, Killing You (single) (1999)
Frozen (1998)
Story: A Recollection (Greatest Kills) (1997)
Down (1996)
Love & Death (MCD) (1995)
Amok (1995)
The Trooper (MCD) (1993)
North From Here (1993)
Journey To Pohjola (promo) (1992)
Shadows Of The Past (1991)
Rotting Ways To Misery (demo) (1991)
When Death Joins Us… (demo) (1990)
Datum vydání: Středa, 15. července 1998
Vydavatel: Century Media
Stopáž: 48:53
Produkce: Waldemar Sorychta
Studio: Woodhouse Studios
Tahle deska mě v době svého vydání hodně brala a dodnes patří „Frozen“ mezi mnou uznávané kousky. Hudba plná nálad, přesto postrádající jakoukoli pompéznost, skladby nesoucí se na vlně až melancholické rozechvělosti, která však nepramení z utahané pomalosti, ale ze skvělého skloubení emotivních melodií a parádních textů. Jsem možná trochu výjimka, protože „Frozen“ stavím na svém osobním žebříčku oblíbenosti i nad předchozí obdivované album „Down“. Prostě jednoznačně dílko nad kterým si i čas vyláme své zuby.
K SENTENCED jsem přičichl po vydání alba "Down" a jejich melancholická kořala mi tak zachutnala, že patří k mým srdcovkám dodnes. A přes rozpačité přijetí následovníka "Down" ho považuju za skutečnou lahůdku a druhý z vrcholů tvorby finských sebevrahů. Perfektní cit pro melodii, fantasticky zkřehlá atnmosféra zimního odumírání, texty na pomezí depky a černého humoru, naprosto výtečné covery ve speciální edici ("Creep" od RADIOHEAD jako by byl psán na tělo SENTENCED, o divoké interpretaci "Digging The Grave" od FAITH NO MORE nutno říci totéž a tradicionál "House Of The Rising Sun", zahraný zjevně pod parou, pásne k vypitému Laihialově hlasu jako samohonka do sklenice)... Tak vypadá výtečná, promyšlená a atmosferická metalová nahrávka se vším všudy... Jen škoda, že další alba už kvalit "Frozen" nedosahují.
Dodnes vzpomínám na strhující live prezentaci SENTENCED k albu "Crimson" v pražské Akropoli v rámci turné s IN FLAMES a DARK TRANQUILLITY. Byl to nezapomenutelný zážitek, jeden z nejlepších setů, co jsem měl možnost kdy shlédnout. Zvláště skladby z "Frozen" a hlavně z dokonalého a v kontextu bodování na Metalopoli jasně desítkového eposu "Down", vyzněly nadpozemsky. Album "Frozen" stavím na druhé místo v diskografii SENTENCED, není tak hitové jako "Down", oplývá však mnohem stísněnější atmosférou. Dílo hodné těch nejlepších.
-bez slovního hodnocení-
David Gilmour popri melancholickom novom albume stíha aj trochu aktivizmu. V nepravdepodobnej spolupráci s BODY COUNT sa na gitare riadne odviazal do šesťminútového sóla. Skvelé!
Velmi solidní album, jak se to snad od arizonských veteránů už tak nějak dá i očekávat. Power s thrashem si na něm intenzivně a přátelsky ve známých pózách potřásají rukama a místy je to skutečně intenzivní, zejména tedy v první půli celé nahrávky.
Nová americká skupina poskládaná ze zkušených hudebníků na svém debutu hezky kombinuje svižný progresivní death s trochou té blackové černoty, notnou dávkou melodiky, chmurné atmosféry i nějaké té lehčí hitovosti. Šlape to po čertech dobře.
Už tady byly různé pokusy (i velmi úspěšné) propojit death metal s jinými žánry, ale nevzpomínám si, že by někdo až takto mohutně zfůzoval smrtící kov se sedmdesátkovým art rockem. Deska, která chce svůj čas a deska, o které se bude hodně mluvit.
Redakčný Schrödingerov paradox. Ak je Manatar sklamaný, môže to byť dobré. Rudi chváli - treba byť opatrný. Mari nehlási album roka. Fajn, že Aaron skúsil projekt mimo MDB – doposiaľ premárnená príležitosť. Výsledok ako tvrdší „One Second“ neurazí.
Další emoční zkrachovalec, co tíhu světa ventiluje skrze black metalový one-man projekt. Rockový základ, na který je nabaleno blackové vřeštění. Depresivní, chvílemi podivné, ale zajímavé. Jde o poněkud garážovou nahrávku, ale ty emoce jsou autentické.
Při prvním poslechu mi to sice připadalo jako když pejsek s kočičkou vařili dort, ale nakonec si to sedlo a je z toho opravdu příjemná krmě, sice hodně kořeněná všemožnými extrémy, ale chutná to skvěle.