Pancéřová stálice britského death metalu nemá rozhodně žádné nutkání předvádět cokoli, co by zavánělo evolucí, či dokonce revolucí. Navzdory téměř patnáctiletému působení na scéně si valí ten svůj těžkotonážní metal pevně a odhodlaně coby brouk hovnivál svou kouli. A hraje jim to pořád skvěle – takže fanoušek se nad překvapivou statičností této pětice nepozastaví, nový posluchač ji nepostřehne a kritik si vždycky může otřít hubu nevymáchanou o „staromilskou“ neměnnost. Další akt BOLT THROWER dostal úderný název „Honour . Valour . Pride“ a již po zevrubném prozkoumání explozivního, takřka warhammeráckého obalu, je nad jaderný hříbek jasné, že Angličani ukuchtili další dunivou projížďku světem válečných radovánek. Oproti předchozí fošně „Mercenary“ se nezměnilo téměř nic. Produkční práce se na novém záseku podepsala věru krasopisně – kytarová sekce Thompson / Ward maže jeden řezavý riff za druhým a klasické sekernické vary tentokrát více než kdy před tím připomínají hukot spitfireovské mašiny. Divoženka Jo Bench se taktéž se svou čtyřstrunnou kamarádkou příliš nemazlí a drsné basové linky dodávají valivému death metalu kurevskou hloubku a říz. Neméně šmakózně se povedlo nazvučit bicí aparát – Alex Thomas vyznává spíše pomalé tempo a hodně technickou hru s častým dvojkopákovým nášupem a těch několik málo zrychlení je tu spíše pro osvěžení a vyostření agrese. Když to ale začnou „Kušaři“ brát více od podlahy, bicí se trochu utápějí pod kytarovou a basovou poklicí. O něco upozaděnější je i brutální (ale vždy srozumitelný) řev Karla Willetse... Jeho hrdlo padne k BOLT THROWER jako dětská řiťka na hrnec a na drivu muziky to znát!

Jak jsem již několikrát omlel, na změny se čeká marně. Čili – valivý, na hutných kytarách postavený death metal ve středním (a často i pomalejším tempu), který se občas nechá zlákat k malinko melodičtější lince. Starý recept „nejdřív trochu zahřívacího riffování a potom řádně přitopit pod kotlem parního válce“ platí na tomtu počinu bez výjimky a funguje stejně perfektně, jako vždy. Texty představují hotovou poezii války – přes futurický design bookletu staví Angličané svoje válečné scenérie na téměř rytířské představě válečníka jako někoho, komu je čest vždy nad rozkazy lampasáků. Ve spojení s patřičným hudebním doprovodem si člověk všechny ty karmínové záblesky z fronty opravdu řádně vychutná...

BOLT THROWER jsou sehraná družina, která umí vymyslet 50 minut výborného deathu a patřičně ho sehrát, takže se ani na studiovkách posluchač nestíhá nudit. Je pravdou, že trochu posun by neškodilo, ale jak už zaznělo v úvodu – fanoušek jde najisto, nováček naslepo. A zklamáni nebudou. A šťoura si u těchle deathových žoldáků stejně svůj hnůj vyšťourá, takže nechť každý hodnotí podle svého nejlepšího vědomí a svědomí... Mně se chvilky strávené v něžné společnosti tohoto rachotícího orchestru vždy zamlouvaly a jak to tak poslouchám, ještě jim nějaký ten pátek budu držet palec.