Stockholmští THE HELLACOPTERS, kteří letos oslavili deset let existence druhou částí kompilace na pokračování „Cream Of The Crap!“, si v Evropě vybudovali pozici kultovní kapely. Vím, toto slovo zní už jako omleté klišé, ale v případě této formace je jistojistě namístě. Kapela, která se zformovala v první polovině 90-tých let okolo dřívějšího bubeníka a vůdčí osobnosti death metalových bohů ENTOMBED Nicka Anderssona, který zde odložil bicí a stal se zpívajícím doprovodným kytaristou slyšícím na jméno Nick Royale, má za sebou již 5 regulérních alb a zhruba na 40 singlů, maxisinglů či různých kompilačních účastí.

A právě tento raritní materiál hustě obohacený nikdy nevyužitými skladbami ze studiových sessionů, šuplíková dema či coververze, tvoří náplň kompilace na pokračování „Cream Of The Crap!“, jejíž druhý díl spatřil světlo světa v letošním roce. THE HELLACOPTERS patří mezi kapely, které mají více skladeb rozházených mimo alba na těžkodostupných vinylech, než regulérních albových zápisů, a tak patří jejich raritní materiál ke skutečným sběratelským lahůdkám. O to více za nimi třeba fanoušci v sousedním Německu, Holandsku či Skandinávii stojí a o kapelu se skutečně zajímají. „Cream Of The Crap!-volume 2“ je tedy stejně jako dva roky stará „jednička“ vymetením šuplíků z celého období existence souboru. Kapela hrající třeskutý retro rock’n‘roll či hardrock konce 70-tých let touto kompilací a vlastně celou svou tvorbou vzdává hold svým velkým vzorům té doby jako např. KISS (jejichž ovlivnění je v třeba takové „Geekstreak“ nepřeslechnutelné), AC/DC (to samé u „ Long Way Down“), THIN LIZZY, CHEAP TRICKS či MOTORHEAD. Výraz těchto kapel si však THE HELLACOPTERS přetavují ve svojský a ucelený monolit. Zvuk, struktura a atmosféra dané doby je však zachována. Na svých vzorech THE HELLACOPTERS necizopasí (tak jako nafouklá, ale řádně prázdná bublina THE DARKNESS), nesnaží se tvořit nicneříkající prvoplánový plagiát notně mediálně propíraný jako počátek „nějakého návratu nějaké vlny“, ale naopak daný pravěký styl rozvíjejí o vlastní svojské a mnohokrát daleko lepší nápady, než jejich o minimálně generaci starší vzory. To vše z úcty. To vše za udržení rockového ohně planoucího jasným žárem.

Také občasnou náklonost k původnímu punku lze odhalit z některých zde zveřejněných coververzí. Namátkou vzpomenu „Bullet“ od THE MISFITS nebo „Ain‘t Nothing To Do“ z repertoáru DEAD BOYS. Nejvydařenějšími záznamy jsou dle mého názoru „A House Is A Motel“, „16 With A Bullet“ a „Slow Down (Take A Look)“, i když taková coververze „Dirty Woman“ z alba „Technical Ecstasy“ od BLACK SABBATH je také třída. Zvuková stránka celého alba však není z dokonalejších, vždyť lze těžko srovnávat demonahrávky se zvukem třeba dvou posledních, k dokonalosti vyšperkovaných, alb „High Visibility“ a „By The Grace of God“.

Jsem rád, že THE HELLACOPTERS jsou tak plodnou kapelou, která vrhá každoročně do éteru jedno album, ať už se jedná o regulérní řadovku či kompilaci rarit. To první podle mne zvládá lépe avšak díky druhé skupině alb se máme možnost seznámit se songy, které jsou coby vinylové nízkonákladové rarity v České republice prakticky nedostupné. A i přes jejich nepoměrně horší zvuk alespoň kapela poukazuje na svůj inspirační vývoj. Pořád lepší než jedno album za pět let, tak jako NĚKDO jiný. Rock’n‘roll je potřeba drhnout bez ustání!