Román „Nezbytné věci“ asi nepatří mezi nejfrekventovanější díla českým čtenářům důvěrně známého autora Stephena Kinga, myšleno tedy minimálně co do užití zápletky a jejího převyprávění, nicméně nemám nejmenších pochyb o tom, že to nic nemění na jeho „čtivosti“ a široké čtenářské oblíbenosti. Stejně jako spousta jeho předchůdců a následovníků si totiž nejméně ve spisovatelově rodných Státech vydobil postavení bestselleru, což mimochodem jeho český vydavatel (a řekl bych, že naprosto zbytečně) považoval za „nezbytné“ zdůraznit i na samotné obálce knihy. Globální důvody tohoto úspěchu jsou jako vždy prosté a asi není třeba je zde nějak zvlášť vypisovat, zvláště když po x-tém omílání toho, jak je King jedinečným autorem, je už vlastně musí znát úplně každý. Konkrétně ve vztahu k „Nezbytným věcem“ je ovšem nutno poznamenat, že jedním z takových důvodů je i námět, neboť King si v této knize pohrává s pojmem ďábla, s jeho existencí a s jeho vztahem k lidstvu zastoupenému konkrétními člověčími jedinci, čož samo o sobě je už dosti zvláštní, neboť jako autor hororů se vždycky snažil strašit spíše nějakým tím „méně obvyklým“ zlem. A čerta nebo nějaké podobné pekelné stvoření dnes potkáte v každém druhém temném vyprávění. Ovšem nebyl by to King, kdyby nevěděl co činí, pročež se v žádném případě nemusíme bát nějaké omšelé hry na schovávanou. Za použití něčeho velmi podobného klasickému vzorci pro literární drama, vrcholícího samozřejmě kde jinde než v katastrofě, rozehrává jednu jedinou obrovskou a děsivou hru s lidskou myslí a duší, prostupujíce jimi až do těch nejtemnějších a nejméně navštěvovanějších zákoutí. Tam, kde to začne vřít i pro sebemenší maličkost, tam kde se nevědomky mohou začít spřádat ty nejzvrácenější myšlenky, obzvláště pak když se tomu malinko pomůže. Ale pěkně popořádku.

Dějištěm téhle nezvyklé podívané je Kingem často a s oblibou užívané fiktivní městečko Castle Rock ve státě Maine, v němž jednoho krásného podzimního odpoledne otevře nový obchod s tak trochu nepochopitelným názvem „Nezbytné věci“ pan Leland Gaunt, sympatický cizinec, dorazivší sem odkudsi z vnitrozemí Států. Každý návštěvník který ho navštíví, tady objeví nějakou svoji „nezbytnou věc“, předmět, bez něhož si už nemůže představit svůj další život. A když zjistí, že cena jeho vysněné nezbytné věci je překvapivě nízká, kupuje i přesto, že jako součást obchodu musí dále některému z obyvatel městečka provést jeden malý nevinný žertík. Počet spokojených kupujících rychle narůstá geometrickou řadou, až si v „Nezbytných věcech“ postupně koupí něco skoro každý z Castle Rocku. Jen místní šerif, zatížený všedními problémy a nedávnou smrtí své ženy a malého syna, se do obchodu ne a ne dostat, ačkoliv mu cosi říká, že by tuhle návštěvu neměl ale ani trochu odkládat. A poté nastane čas pro ony drobné legrácky, které ten který kupující provádí člověku, jenž s ním sice bydlí v jednom městě, ale kterého vlastně skoro ani nezná. Ten provede to, ten zase tohle, a pro tu chvíli jsou všichni spokojeni. Jen do té doby ovšem, než si oběti legrácek postupně domyslí, kdože jim to mohl provést (na pravého autora žertíku si samozřejmě nevzpomenou ani náhodou, protože ho, tak jako on je, rovněž neznají) a tak trochu jako smyslů zbavené vyráží na svého domnělého nepřítele. Ten však v tu chvíli tuší to samé a rovněž tak trochu jako beze smyslů vyráží opačným směrem. Tragédie neboli katastrofa už je pak jen otázkou času. A Leland Gaunt to vše z povzdálí tiše sleduje a chystá se v pravou chvíli se do věci vložit. Pro Castle Rock více než osudově, pochopitelně.

Čili, abychom to zbytečně neprodlužovali (rozuzlení neprozrazujíce), Stephen King nám znovu přichystal velmi originální a napínavou zápletku, o tom není pochyb, neboť román se čte jedním dechem a to i když má přes šest stran. Se svým „faustovským“ podtextem je navíc názorným příkladem toho, jak lze velmi strhujícím způsobem zpracovat na první pohled celkem obyčejné téma. Nerozumějte tomu ovšem špatně – nechci v žádném případě říct, že by Kingova tvorba nebyla většinou právě o takových zpracováních, ba právě naopak, nicméně v „Nezbytných věcích“ tahle jeho vypravěčská schopnost prostě tak nějak vyplula na povrch velmi, velmi viditelně. Zvláště když si ještě jednou přečtete samotný závěr knihy a na chvilku se zamyslíte. To vás pak možná napadnou věci, o kterých je lepší ani nemluvit, natož psát.