Nejdůležitější americká rocková kapela přelomu milénia, velebené děti kukuřice, do nás rvou jedno skvělejší album než druhé. Po předloňském mainstreamověji orientovaném „Untouchables“, které dle mého názoru sice billboardové žebříčky nestrhalo, avšak nabídlo nejvyzrálejší a nejmelodičtější skladby od počátku existence kapely, tu máme další počin „Take A Look In The Mirror“, který je již šestou řadovkou KORN. Ještě před vypuštěním alba se v kuloárech šeptalo, že se bude jednat o nejbrutálnější album kapely a že půjde o jakýsi protipól k skvělému předchůdci. Nakonec byla tato informace pravdivá tak z poloviny. KORN sice mnohonásobně přitvrdili a přidali na intenzitě. Kolosální vrnivé riffy to do Vás pumpují jako nikdy dříve, Jonathan střídá jak melodičtější plačtivý vokál s absolutně nejbrutálnější, skoro až death metalovou polohou, jakou do dnešních dní u něj bylo málokdy slyšet. Naproti tomu je deska nahrána znovu s prvotřídním soundem, který třeba první dvě alba KORN nechává kdesi v příšeří zaplivaných bakersfieldských pajzlů a skejťáckých klubíků. Deska je tedy sice velmi brutální, avšak už v tom není ta přírodní špína jako právě na prvních dvou albech. Skladby jsou opatřeny mnohonásobně poslouchatelnějšími vokálními linkami (kolikrát jsem se přistihl, jak jsem si některé z nich pohvizdoval), jednodušší strukturou skladeb a plastičtější produkcí.

Úvodní „Right Now“ je jednou z nejpřímočařejších skladeb KORN. Masivní těžkotonážní riff je rozsekáván Davidovými údery a kovovými pleskancemi tučňáka Fieldyho. Jako bych ho vidělz jak se do skladby vesele pohupuje a drží basu kolmo k zemi. Jonathan nám zas dá vědět, že se s tím letos v žádném případě nehodlá mazlit a vyřvává refrén tak, že čekám  každou chvíli, až mu vyskočí z krku nevyoperovaná mandle. Druhá „Break Some Off“ stvrzuje to, co jsem již napsal. Skvělý megabrutální riff skladbu dobře nakopne, následuje plačtivá ovíjivá melodie a vše vybobtná v zdrcujícím death metalově odzpívaném refrénu. Třetí „Counting On Me“ je klasická ukázka kornovské tvorby z posledních dvou či tří alb. Výborná melodická linka jak v slokách tak ve strhujícím refrénu. Znovu vše tam, kde má být. Čtvrtá „Here It Comes Again“ je však nejsilnějším momentem alba. Jonathan v ní vystřídá snad všechny hlasové polohy, které kdy používal. Příjemná sloka s lehčími kytarovými podklady je prostřídávána s dunivými kytarovými záseky nad nimiž Davis hystericky ždíme ten nejbáječnější refrén, co jen na tomto albu je. Šílenec! V páté „Deep Inside“ si kapela vybírá trochu oddechový čas, neříkám to kvůli tomu, že by tato skladba byla nějak odfláklnutá, nedotažená či vyměklá, ale prostě jen nenabízí nic tak nápaditého, jako první čtyři kousky. Zkrátka taková průměrná věcička. Šestá „Did My Time“ je znovu perfektní. Výborná melodičtější záležitost s hodně nakažlivou refrénovou melodií, skvělou hopsavou rytmikou a vražedným kytarovým pochodem. Pro sedmou „Everything I ´ve Known“ platí to samé, co pro třetí „Counting On Me“ . Typická kornovská šleha s vynikajícím refrénem tak jak nám to kapela dokazuje na posledních třech albech. Jonathanův zpěv v refrénu je prohnán jakýmsi efektem a zní lehce odlišně od jeho typických poloh. Další „Play Me“ obsahuje výraznou hip hopovou deklamaci a je nejneočekávanější skladbou alba a možná i skladbou nejslabší. Působí na mě spíš tak nějak rušivě, než aby novinku obohatila. Následuje chorobná „Alive“ a po ní hned „Let´s Do This Now“ začínající skotskými dudami. Jedenáctá „I´m Done“ zahajuje strašidelným úvodem, ve kterém pocit tušeného dětského strachu znovu nabírá na aktuálnosti. Výborná atmosférická skladba obsahuje i pasáž s nejčistším Davisovým zpěvem „…We Wait, We Hate, We Try To Getaway….“ Kolosální je zejména druhá polovina skladby, která je výtečně vygradovaná. Následující „Y´ll All Want A Single“ je pro mne jednou z nejslabších skladeb KORN, a proto nechápu, jak mohla být vybrána na singl. Vše zakončuje výpravná „When Will This End“ a jako bonus pak živá verze metallikovské „One“. Tedy spíše první poloviny této skladby. Zde s nadšením kvituji zvuk Fieldyho basy. Svým typickým způsobem obhospodařil Newstedovy party a hodil tak ryze thrashovou věc do corově hopsavé nálady.

No a co závěrem dodat? Tvorba KORN už sice není zdaleka tak objevná a mantinely bourající jako kdysi, ale zato jsou nová alba vyzrálejší, melodičtější, opatřená lepšími a propracovanějšími skladbami. A zejména nahraná s mnohokrát lepším soundem a aranžemi. Novinka navíc získala na větším důrazu. KORN se stali před deseti lety zakladateli celé nu-metalové bouře a vytvořili si léty dřiny svůj typický výraz. Tak mají po těch letech sakra právo na vychutnání si svých vlastních strachů. Tak je nechte v pokojíčku klidně hrát. Co kdyby šílený Daddy čekal znovu za dveřmi.