Co se dělo okolo rozchodu kapelníka Tima Tolkiho s dvoupětinovou menšinou do té doby vzorně spolupracující sestavy profesionálních internacionálů STRATOVARIUS, z toho zůstává až rozum stát. Urážky, zdrcující prohlášení, téměř každý den nové šokující pikantnosti. Fanoušek z toho musel mít zákonitě hlavu jako pátrací balón a to ještě netušil, že alkohol a zřejmě i minimálně dočasná ztráta soudnosti nejmenovaných osob povede k takovým výstřelkům jakým bylo veřejně propírané močení. Vše završil neznámý útočník, když přítele dcery našeho božského Káji napadl při procházce po španělské Grenadě a Damoklův meč se tak nad hlavou úspěšných finských rychloběžců povážlivě rozkýval. Jenže co když je všechno úplně opačně? Co když se průvan v sestavě a celý ten humbuk kolem hodil k rozproudění zájmu o skupinu v době, kdy se její symfonické počiny nesetkávají zrovna s frenetickým ohlasem spíše konzervativních posluchačů? Nebo někdo z vás očekával angažmá zpěvačky typu Miss K s image německé s/m porno herečky ozdobené vztyčeným prostředníčkem? Tady zkrátka něco neštymuje...

Každopádně odejitý drobný blonďáček Timo Kotipelto si s podobnými úvahami zřejmě vrásky nedělá. Povolal ty nejstabilnější z borců kteří s ním před dvěma lety nahráli sólový debut (možná trochu překvapivě mezi nimi nechybí ani „honič“ SYMPHONY-X Mike Romeo) a svůj „ledově chladný“ pohled upírá vstříc novým zítřkům s nezastíraným očekáváním. Jedna teorie rozchodu s mateřskou formací hovoří i o faktu, že jako skladatel Timo přes uzurpátorské vedení svého kytarového jmenovce nedostával žádný prostor. Jak už však prezentoval na „Waiting...“, svůj vlastní píseček si umí obhospodařit bez vážnějších problémů. Takže jaký je obsah „Coldness“? Určitě tradiční a očekávaný. Přímočařejší, o něco méně nafintěný než tomu bylo u STRATOVARIUS, přesto si od úvodní „Seeds Of Sorrow“ nikdo nemůže poplést odkud vítr fouká. Pěkná melodie na které vlastně stojí celá skladba a možná se přistihnete, podobně jako já, při jejím spokojeném pobrukování. Ještě dvojka „Reasons“ s účelnou rytmikou ve středním tempu a echo-halekačkou v závěru ponechává úsměv na tváři, s nezajímavou třetí „Around“ však idylka pomalu odplouvá do nenávratna. Co je platné burcování povedené „Can You Hear The Sound“ s roztomile napraženým „Séáund“ v refrénech, když už se nic dalšího do konce desky vlastně neděje? Samozřejmě, písničky dál plynou v poklidném rytmu, ale něco vymykajícího se zavedeným STRATO-konceptům budete hledat zbytečně. Nerozumějte mi špatně, další poslech rozhodně neurazí, ovšem s výsledným dojmem žádnou velkou díru do světa neuděláte. Možná to však příznivcům výškaře Tima bude stačit, uvidíme.

Máme tu tedy spíše průměrnou desku, která projede jedním uchem dovnitř, druhým ven a po sobě zanechá pouze nepatrný zlomek radostných decibelů. Je to však rychlý první krok v tradičních mantinelech, tedy důležité vykročení. Pokud totiž začne nějaká přetahovaná o rozpolcený tábor početných příznivců STRATOVARIUS, má Kotipelto trumfy ve své ruce už jen proto, že se svou deskou stojí na startovní čáře už nyní a poznávací znamení jeho hlasových dispozic je nepřeslechnutelné. Jestli bude výkon Miss K (dojde-li tedy vůbec na nějakou nahrávku s ní) natolik přesvědčivý, aby dal zapomenout na „vzteklého mužíčka“ si odhadnout netroufám, třeba nás „takydrsňačka“ krom krvavých fotek překvapí i slušným pěveckým fondem. Zatím si ji však dokážu představit spíše s bičíkem v jedné a cigaretou v druhé ruce, s nezbytným „Schweine“ na rudých rtech, když žíně mlaskavě přilnou k zádům pupkatého „ojro“ klienta. Byť vychrchlaný, první bod pro KOTIPELTA a jsem moc zvědavý na odpověď.