Je to jako uvíznout mezi tenkými medovými plástvemi, jejichž voskové šestiboké buňky rozsvěcuje dotek slunečních paprsků. Roztančená šupa „Danceteria“ voní po uvadajícím létu a nostalgii. Sborově pronášené heslo „New York“ v jejím samotném závěru a neúnavný tepající rytmus však jasně napovídají, kde má píseň své pevně dané místo. Na blikajícím parketu v malém tanečním klubu 80. let, kdesi uprostřed metropole, která nikdy nespí. Právě New York je pomyslným symbolem nové porce hudby. Hadem obepínajícím všech čtrnáct položek alba „Danceteria“, za nímž stojí mimořádně vlivné duo syntezátorových pionýrů SOFT CELL. Jde dozajista o poslední tanec tohoto britského synth-popového projektu, neb ruka osudu si nevybírá. I přes nedávný zásah smrti se novinka překvapivě neutápí v potemnělých koutech ani chmurných náladách. Přesněji řečeno chutná „Danceteria“ sladce i trpce. Nejvíce ze všeho ale připomíná návrat domů. Na místo, kde to před bezmála padesáti lety všechno začalo.

PET SHOP BOYS, DEPECHE MODE, LADY GAGA, ale třeba i NINE INCH NAILS nebo MARILYN MANSON. Jmenovat všechny interprety podléhající více či méně hudebnímu vlivu dvojice Marc Almond a Dave Ball by bylo na dlouho. Když tihle chlapíci začátkem 80. let utekli do USA před ráznou politikou Margaret Thatcher, došlo k zajímavému prolnutí ostrovní hudby a nového formativního prostředí. Ponurá atmosféra a depka zažraná do minimalistických syntezátorů okusila opojný jed dravé pouliční energie, která z nočního New Yorku doslova tryskala. Britský synth-pop a americká taneční scéna zplodily unikátní hybrid. Syrové elektronické samply, hučící syntezátory a industriální chlad sice nemohly popřít všudypřítomný taneční feeling, ale pod tím vším bujely obrazy o odvrácené straně života. Prostituce, sexuální zmatenost, fetiše i osamělost ztracených existencí posedávajících v nočních klubech s kokainem kolujícím v krevním řečišti. Fanoušci uhlazených DURAN DURAN vzali do zaječích, undergroundoví lidé pohybující se na okraji tehdejší společnosti naopak nastražili uši. Ještě aby ne. Vždyť SOFT CELL jako pravděpodobně první na světě otevřeně zpívali o klubech pro gaye a trans scéně, aniž by tato témata jakkoliv parodovali.

Relativně nedávné úmrtí Davida Balla, mozku a výhradního autora hudby SOFT CELL, možná svádí k domněnkám o návratu do časové schránky let 1983 - 1984, lemovaných o poznání temnějšími tóny, avšak Ball chtěl dle všeho pozitivní rozlučku, navzdory vleklým zdravotním komplikacím. „Danceteria“ tedy namísto sebelítosti nabízí energický pop prodchnutý euforií zakázaných substancí. Jde o milostný dopis adresovaný New Yorku 80. let, kdy dvojice mladých hudebníků vymetala noční kluby. Časy, ve kterých noční tah skončil třeba v newyorském studiu The Factory po boku pop-artového mága Andyho Warhola – idolu, s nímž stydlivý Marc Almond vedl často vzpomínaný půlhodinový rozhovor plný banalit. Hudební výrazivo na albu „Danceteria“ je vlastně přiznané retro zabalené do moderního soundu. Romantická nostalgie, která naštěstí nezapomíná na neodmyslitelnou dekadenci a občasný cynismus obsažený v textové náplni.

Nemá smysl absolvovat kompletní taneční maraton. Ten by si měl každý zájemce okusit na vlastní kůži. Prolétneme jen několik nejzajímavějších položek, přičemž podotýkám, že první půlka alba je prosta jakéhokoliv slabého místečka. Hned úvodní čistě instrumentální položka „Elusive“ vzbudí zvědavost důrazným syntezátorem, k němuž se po chvilce připojí smyslný saxík. Filmová atmosféra navozující začátek erotického thrilleru je rázně přeťata příchodem titulní písně, jež rozhodně patří mezi to nejlepší, co hudební epitaf za kariérou SOFT CELL nabízí. Oslava nočního života „Danceteria“ překypuje nakažlivou radostí. Vyznání lásky stejnojmennému nočnímu klubu překotně popisuje zhuštěné zážitky zamlžené třpytem hvězd i drogovým raušem. Posedávání u baru, barevné konfety ve vlasech, pódiový performer John Sex se svým obřím účesem a samozřejmě drinky všech barev říznuté bůhví čím. Nad tím vším se vznáší sametový unisex vokál Marca Almonda a energické sbory dávající vzpomenout na heslovité refrény PET SHOP BOYS. Hitovka jako z praku.

Svižné samply udávající rytmus „The Space Inside“ v sobě nepopřou dotek rané rave scény přelomu 80. a 90. let. Ačkoliv duchem zůstáváme stále v New Yorku, estetika skladby pomrkává na THE GRID, elektronický projekt Davida Balla, který měl k eurodance scéně vždy blízko. Zdáli doléhající zvuky klaksonů otvírají pohodovou „Times Square“. Dunivý základ táhnoucí se celou skladbou neomylně odráží neúnavný tep velkoměsta. Legendární newyorská křižovatka nás obklopuje grind house kiny, lacinou pornografií a podivnými existencemi, jejichž životnost zarazila až masivní komercializace v 90. letech s invazí animovaných Disney postaviček. Navzdory bizarním obrazům a pouliční špíně si píseň pluje na romantických synth-popových vlnách ozdobených medovým přednesem Marca Almonda. SOFT CELL kontrast ve své nejryzejší podobě. V procítěné baladě „The Rainbow Room“ se s koktejlem margarity v ruce projdeme po Rockefellerově centru. Z vyhlídkové plošiny Top of the Rock spočineme pohledem na ještě stojící World Trade Center a emoce rozhazující Almond nám názorně předvede, jak se má správně pracovat s patosem.

Některé písně potřebují svůj čas, ale se špetkou trpělivosti nakonec rozkvetou všechny. Ostře řezané věci tu prakticky nejsou. Trocha té zlověstné temnoty se vkrádá snad jen do tracků „Decadence Is Hard Work“ případně „Losing Yourself“, které spoléhají na hojnější výskyt doprovodných efektů. Až na občasné střepy je ale cesta krásně umetená a třeba taková „Crackland“ postříbřená údernými klávesovými výpady a zpěvnou flétnou demonstruje, že i prodej drog se dá podat jako veskrze pozitivní hobby. Můžeme se bavit o tom, že album „Danceteria“ sází příliš na nostalgickou strunu jistoty, schází mu hustší výskyt chladných samplů a že čtrnáct položek včetně přídavkové „Out Come the Freaks“ zahrnující spolupráci s DJkou Nonou Hendryx, zbytečně natahuje stopáž, ale na tom vlastně až tolik nezáleží. Respektive nejde o něco, co bych albu vytýkal jako vyložený zápor.

Tvůrčí období dua SOFT CELL je poměrně skromné. Sedm alb při tak dlouhé existenci opravdu není moc. Zlatou éru napěchovanou do horizontu 1981 - 1984 ukončily příliš brzy osobní rozepře a tvůrčí vyhoření přiživené sebedestruktivním životním stylem obou pánů. Reunion po roce 2000 stvrzený albem „Cruelty Without Beauty“ byl příliš krátký. Třetí a závěrečné dějství kariéry SOFT CELL se začalo psát až v posledních sedmi letech. Předposlední „Happiness Not Included“ sice vsadilo na ponuřejší atmosféru, avšak rozkolísaná kvalita materiálu a křečovitě zpracované reakce na dnešní dobu zmítanou napjatou geopolitickou situací, přineslo polovičatý výsledek. „Danceteria“ je dlouhá, překvapivě pozitivní, leč vyrovnaná kolekce písní. Synth-pop, dark wave či EBM jsou v mém případě odpočinkovou zónou, kde si mohu čas od času oddechnout od hřmotného metalu. „Danceteria“ je pro takové kratochvíle ideální. Je to sebevědomý pomník, finální tečka za dlouhou cestou, která se symbolicky vrátila na startovní čáru. SOFT CELL vnesli do černých syntezátorových krajin lidskost a emoce. Nostalgická párty, odehrávající se na ploše posledního alba, tento kdysi revoluční přístup potvrzuje každým třpytivým odrazem od roztočené disco koule.