Když v březnu 1998 vyhráli CRUEL BARBARIAN se svou druhou studiovou nahrávkou „ … sklízejte bouři!“ rubriku „Demo měsíce“ v jednom nejmenovaném tuzemském těžcekovovém periodiku, jeden by byl řekl, že je mohla čekat vlastně celkem světlá budoucnost. Tím spíš, že si tohle ocenění nepředplatili, jak se to dnes nejspíše občas děje, ale zasloužili si jej, světe div se, pouhou svojí produkcí, tedy poctivým heavy metalem, poháněným zčerstva kupředu vzletnou melodikou, fantastickými a zvučnými texty, propracovaností a členitostí a uhrančivě stavěným výrazem, zdaleka ne nepodobným tomu, s jakým tehdy diktovali světu BLIND GUARDIAN. 

Téměř o třicet let později je ale vše, bohužel, úplně jinak. CRUEL BARBARIAN se na přelomu tisíciletí po nějakých deseti létech existence rozpadli, a přestože v jistém smyslu se prostřednictvím kytaristy a zpěváka Marka Neckáře jejich historie dopisuje v pohrobkovi CRUEL až dodnes, oni sami už nejsou ničím jiným, než jen vzpomínkou. Ovšem vzpomínkou natolik živou a milou, že čas od času se to všechno sejde a CRUEL BARBARIAN promluví alespoň koncertně, k radosti všech svých bývalých fanoušků a věrných.

Podobně jako v hudebním klubu Kamina Boat na pražském Dvořákově nábřeží minulý čtvrtek, kde kapela znovu po nějakých dvou létech vstala z mrtvých a útulný klub, houpající se na vlnách Vltavy, sympaticky zaplnila. A velmi milé na tom bylo to, že nejspíš prostě a jenom proto, že téhle čtveřici muzikantů bylo za jejich starou hudbou smutno, a chtěli se z téhle nostalgie vyzpívat a vyhrát.

Předkapely se nekonaly, proč také, když si CRUEL BARBARIAN na dvě hodiny živého hraní se svými vlastními prostředky vystačili až až (a kdyby bývali chtěli, mohli klidně hrát o další půl hodiny více, aniž by jejich produkce ztratila na kvalitě a zajímavosti, nemluvě o tom, že mnohé ze svých skladeb připomenuli jenom prostřednictvím „medley“). Co se ale konalo, byla výborná atmosféra od samého počátku až do úplného konce, která kolikrát ve chvíli největší rozpálenosti davu vedla až k tomu, že se nám všem začala houpat podlaha pod nohami. Inu, klub na vodě, že. 

Playlist byl pochopitelně široký a plný nejen zaručených tutovek typu „Pavoučí království“, „Jezdec“ či „Noční rejdy“, ale také představitelů poslední a evolučně nejzkalibrovanější nahrávky kapely „Víno z temných hroznů“ (2001), až to kolikrát vážně bralo za srdce. Výjimečně něco málo zlehka zadrhlo, což bylo poznat hlavně, když se muzikanti svým kiksům smáli během produkce tak hlasitě, až to braly i mikrofony, a občas byla s tím vzpomínáním vážně legrace, to když třeba Marek Neckář pravil, „vono je vlastně kolikrát dost těžký si vzpomenout, odkud to vůbec začíná“. Milým hostem, který ještě více připomněl unikátní atmosféru někdejší plodné umělecké spolupráce kapely s Lídou Finkovou, byla Alex Potměšilová, jinak zpěvačka KRLEŠ (Official), jež pobyla na malém pódiu dobrou polovinu celého koncertu a přinesla na něj pohybovou a energickou nástavbu, která se šikla o to víc, oč kapela samotná musela přece jen dbát především náležitého zvukového výsledku.

A úplně nejsladkobolnější na všem tom vzpomínání bylo, když si člověk představil všechny ty dnešní tuny podobným směrem orientovaných metalových, ovšem naprosto zbytečných kapel pro nic za nic, tuctových jak zvětralá desítka v nádražní nalévárně, které by si o podobné produkci a formě, jakou už pětadvacet neexistující CRUEL BARBARIAN vládnou, mohly nechat jen zdát. Tomu se vážně říká ironie osudu. Tak alespoň zase někdy nashledanou, Barbánci, a třeba se na vás přijdou podívat i někteří z těch neumětelů! 

P. S. Pokud by někdo nevěděl (a i pro autora těchto řádků to bylo překvapení), na všech solidních hudebních platformách včetně spotify by měla být k nalezení a poslechu kompletní základní diskografie CRUEL BARBARIAN.