Je tomu dva roky, co jsme na našem webu poprvé psali o projektu DEFILED EMBRACE. Stojí za ním izraelský muzikant Matan Kedar. Ten je poměrně aktivní a působí v několika kapelách. Svou zlobu si ventiluje v blackmetalovém projektu NEVELOTH, kde se textově věnuje nešťastnému a krutému osudu svého národa. To však není tématem DEFILED EMBRACE. Tento projekt je niterná záležitost, depresivním výletem do ztrápené duše. O DEFILED EMBRACE se sice píše jako o one-man projektu, ale ve skutečnosti tomu tak není. Matan Kedar je sice výhradní autor hudby a textů, ale zná své limity, a tak se pro nahrání alba spolehnul na hostující muzikanty. Pochopitelně nešel příliš daleko. Struny a klávesy svěřil svému někdejšímu kolegovi z EDELLOM Omeru Cohenovi. Z té samé gothic/doom party je i bubeník Assaf Kassimov. EDELLOM je zajímavá záležitost, která svůj debut vydala v roce 2019, ale od té doby žádnou nahrávku nepřihodila.

Ještě minule u desky „The Nether Earth“ jsme DEFILED EMBRACE popisovali, že vychází z funeral metalu. S tímto tvrzením bychom už nyní měli být opatrní. Ty prvky tam stále jsou, v úvodech skladeb či intermezzech, ale vždy se dříve či později rozjede výrazný kytarový riff a mnohdy i dynamické bicí posouvající celek to klasického doom metalu. Toho doom metalu, jaký byl definován v Británii zpočátku devadesátých let. Na dosavadních třech albech je patrný vývoj. Na prvotině „Whispers of the Forest“ se Matan Kedar ještě hledal. Minule to byla skvělá deska obsahující několik vysloveně zářivých okamžiků v čele s kompozicí „Mausoleum“, ale současně byla i hodně rozvláčná. Byl to zřejmě i záměrný kontrast s ostřejšími pasážemi. Aktuální deska s labutí na obalu působí uceleněji a sevřeněji ve svém výrazivu a Matan se ve svém hudebním vývoji paradoxně vrací k samotným základům žánru. Ty tam ostatně byly vždy. Už minule jsme vzpomínali na umírající nevěstu. Novinka „Soul Of A Swan“ však britskou scénou zavání nejvíce.

Album otevírá skladba „Joy“, jenže radost v ní není žádná. Těžká ponurá kompozice vyprávějící o radosti kdysi v minulosti, kterou si však sebrala smrt. Slova jsou to bolestná a nakolik konkrétní jsou, si neodvažuji hádat. Akustická kytara v počátku titulní „Soul Of A Swan“ navodí tesknou atmosféru, která je ostatně silným elementem celé nahrávky. Textově více poetická a abstraktní, ale stejně tíživá. První dvě skladby jsou působivé, přesto stojí ve stínu nadcházejících. Na předchozím albu byla nejvýraznější rovněž prostřední část nahrávky. Podobně jako minule i tentokrát si Matan Kedar pozval na jednu skladbu zpěvačku, aby desku zatraktivnila. Hostující Ortal Lavie má hodně vysoko postavený hlásek a skladba „Solace“ ve mně evokuje příjemné mrazení a vzpomínky na prastarou desku „Velvet Darkness They Fear“.

Ponurá atmosféra dosahuje svého vrcholu v depresivní skladbě „It Was the Sea That Took Her“, jejíž téma je vepsáno už v názvu. Těžká riffová hradba s energií mořského příboje prolínající se s akustickými pasážemi doprovází hluboký chrapot kapelníka. Jeho projev je v okamžicích, kdy dává důraz na ústřední agresivní verš. Výrazně tím mění vyznění celé skladby.

And we stood there
On the cold shore
Witnessing her departure
The crying children
My shivering self
And the ruthlessness of nature

A podobně jako minule i nyní Matan Kedar ukazuje, že by se neztratil ani na poli melodického death/doomu. Na předloňské desce zazářila skladba „Mausoleum“, kvůli které jsem tomu albu nastřelil osmičku. Nyní se vytasil s „Beneath Burning Sky“. Už to není taková mrda, ale velmi povedená věc to je nepochybně. Skladba „Invocation of the Mortified“ je intenzivní tlak, kytarová hradba, vyřvávaný chrapot umrlce, doom metalová kolesa drtí vyschlé kosti na prach. Nejtemnější zákoutí mysli navždy odsouzené k prázdnotě ani sluneční paprsky neprosvítí.

Za obalem (stejně jako v minulosti) stojí izraelský umělec Daniel Kitchka, který hraje u blackové smečky DUSK REALM. Možná je to trochu přímočará grafická kompozice, ale přírodní motivy já mám rád. Za mě v pořádku. Je „Soul Of A Swan“ lepší nebo horší než minule? To je těžká otázka. Z výše sepsaného textu, který poukazuje na větší přilnutí ke klasickému doom metalu, by bylo nasnadě soudit, že jde o přístupnější materiál. Jenže tomu tak není. Je to jen trochu jinak pojatá ta samá depresivní odtažitá věc, která je reflexí mysli Matana Kedara. Minule to bylo větší překvapení, nyní alespoň po hudební stránce větší sázka na jistotu a osvědčené postupy. Obě desky jsou však velmi dobrý materiál.