Adaptace videoher mají jednu nepříjemnou vlastnost. Buď se tak trochu stydí za svůj původ, nebo naopak působí dojmem, že si režisér spletl film s fanouškovskou wikinou. Proto je až překvapivé, jak samozřejmě funguje nový Resident Evil. Není to film, který by se snažil redefinovat videoherněfilmový žánr. Není ani přehnaně ambiciózní. A možná právě proto funguje tak dobře.

Režisér Zach Cregger tady zvolil téměř opačnou cestu, než jakou dnes podobné produkce běžně směřují. Místo budování obří mytologie, vysvětlování každého detailu nebo představování desítek postav začíná velmi komorně. Minimalisticky. Skoro až obyčejně. Někde na pozadí se cosi děje. Svět se pomalu láme do katastrofy, ale film vás nezahlcuje informacemi. Vlastně toho víte jen o málo víc než hlavní postava. A hlavní postavou není žádný (neznalí série prominou) Chris Redfield ani Leon Kennedy. Je to Bryan. Prostě Bryan. NPC. Nikdo.

Trochu ztracený, trochu neohrabaný mladík, který má problémy ve vztahu a o střelných zbraních ví především to, co pochytil z akčních filmů a videoher. A právě v tom tkví největší síla scénáře. Bryan není akční hrdina. Není vyvolený. Není voják. Není ani nijak zvlášť schopný. Když se kolem něj začne hroutit svět, reaguje přesně tak, jak by pravděpodobně reagovala většina z nás. Špatně. A často velmi zábavně.

Právě z jeho nešikovnosti film těží obrovské množství humoru. Překážky, které by běžný hrdina vyřešil během pár sekund, se pro Bryana mění v malé katastrofy. V jiném filmu by podobný přístup mohl působit rušivě, tady však vytváří překvapivě lidskou atmosféru. A to dokonce i ve chvílích, kdy se kolem něj válí mrtvoly, cáry masa nebo prapodivné znepokojující mutace.

To nejzajímavější spočívá ve způsobu vyprávění. Resident Evil působí skoro jako videohra převedená do filmové řeči. Nemyslím tím pouze množství odkazů na herní sérii. Ty tu samozřejmě jsou. A fanoušky rozhodně potěší. Několikrát jsem se přistihl, že se usmívám nad drobnostmi, které běžný divák pravděpodobně ani nezaregistruje. Třeba reference na Williama Birkina je přesně tím typem pomrknutí, které není nacpané divákovi do obličeje a o to lépe funguje. Ještě důležitější je ale forma. Kamera místy připomíná herní perspektivu. Někdy sleduje postavu s odstupem, jindy se drží podezřele blízko za jejími zády, nebo dokonce nabídne „first person pohled“. Mnohé záběry působí dojmem, jako by vznikly přímo z gameplaye. A do toho přichází zvláštní struktura celého filmu. Každá část se odehrává v jiném prostředí, řeší jiný problém a představuje nový druh hrozby. Když se na to zaměříte, uvidíte skoro až levelovací strukturu. Nová lokace (poznáte tu i Prahu, kde se film natáčel a najdete tu i domácí herce). Nový problém. Nový boss. Další postup. A funguje to překvapivě dobře.

Napětí se zde nebuduje výhradně pomocí jumpscarů. Ty tu samozřejmě jsou. Některé velmi povedené. Mnohem důležitější je však plíživá nejistota. Neustálý pocit, že víte, co by mohlo přijít, ale netušíte kdy. Přesně jako ve hrách. Jste si jistí, že za dveřmi něco je. Jen nemáte ponětí co. Stejně tak překvapí hlavní protivník, respektive Bryanova osobní nemesis. Série Resident Evil vždycky milovala nezastavitelné pronásledovatele. Nemesis, Mr. X a další monstra, která se objevují přesně ve chvíli, kdy si myslíte, že máte na chvíli klid. Film s touto tradicí pracuje po svém, ale velmi efektivně. Bryanův osobní stín se postupně stává jedním z hlavních motorů vyprávění a dává filmu velmi příjemnou dynamiku. Čím dál tím víc totiž nejde pouze o přežití. Jde o osobní souboj.

Velkou devizou filmu je i to, že obstojí bez znalosti předlohy. Ano, fanoušci si užijí mnohem víc detailů. Ano, některé odkazy mají větší váhu, pokud znáte hry. Jenže Resident Evil není závislý na tom, zda poznáte konkrétní jméno, virus nebo monstrum. Funguje sám o sobě jako velmi dobře odvyprávěný příběh obyčejného člověka v neobyčejné situaci. A možná právě proto jsem se u něj bavil víc, než jsem čekal. Dokonce natolik, že jsem se přistihl, jak se u hororu směju nahlas. A nebyl jsem sám. Hororový humor úplně nevyhledávám. Tady naopak vychází přímo z charakteru hlavní postavy. Z její neobratnosti, nervozity a lidskosti. A proto funguje.

Jméno Zach Cregger není mezi současnými hororovými fanoušky žádnou neznámou. Po komediálních projektech na sebe výrazně upozornil filmy Barbar nebo Hodina zmizení, které se staly jedněmi z nejpříjemnějších hororových překvapení posledních let. Zde zužitkvoal jak cit pro napětí, tak humor.

Resident Evil neobjevuje nic nového. Nepřepisuje pravidla žánru. Místo toho dělá zdánlivě jednoduchou věc. Vezme základní principy herní série, přetaví je do filmové podoby a přidá protagonistu, se kterým je radost strávit dvě hodiny. Výsledkem je horor, který umí být napínavý, krvavý, překvapivě vtipný a především lidský. Ano, lidský. A to je v dnešní záplavě sterilních blockbusterů možná větší vítězství, než by se mohlo zdát.