TEAR DUNGEON - Squirm
Novinka od texaských maskovaných výtržníků je přesně tím typem desky, který vás nechce bavit, ale brutálně převálcovat. Naprosto hrubá a zemitá směs noise rocku a neandrtálského hardcore punku srší frustrací na všechny strany.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Adaptace videoher mají jednu nepříjemnou vlastnost. Buď se tak trochu stydí za svůj původ, nebo naopak působí dojmem, že si režisér spletl film s fanouškovskou wikinou. Proto je až překvapivé, jak samozřejmě funguje nový Resident Evil. Není to film, který by se snažil redefinovat videoherněfilmový žánr. Není ani přehnaně ambiciózní. A možná právě proto funguje tak dobře.
Režisér Zach Cregger tady zvolil téměř opačnou cestu, než jakou dnes podobné produkce běžně směřují. Místo budování obří mytologie, vysvětlování každého detailu nebo představování desítek postav začíná velmi komorně. Minimalisticky. Skoro až obyčejně. Někde na pozadí se cosi děje. Svět se pomalu láme do katastrofy, ale film vás nezahlcuje informacemi. Vlastně toho víte jen o málo víc než hlavní postava. A hlavní postavou není žádný (neznalí série prominou) Chris Redfield ani Leon Kennedy. Je to Bryan. Prostě Bryan. NPC. Nikdo.
Trochu ztracený, trochu neohrabaný mladík, který má problémy ve vztahu a o střelných zbraních ví především to, co pochytil z akčních filmů a videoher. A právě v tom tkví největší síla scénáře. Bryan není akční hrdina. Není vyvolený. Není voják. Není ani nijak zvlášť schopný. Když se kolem něj začne hroutit svět, reaguje přesně tak, jak by pravděpodobně reagovala většina z nás. Špatně. A často velmi zábavně.
Právě z jeho nešikovnosti film těží obrovské množství humoru. Překážky, které by běžný hrdina vyřešil během pár sekund, se pro Bryana mění v malé katastrofy. V jiném filmu by podobný přístup mohl působit rušivě, tady však vytváří překvapivě lidskou atmosféru. A to dokonce i ve chvílích, kdy se kolem něj válí mrtvoly, cáry masa nebo prapodivné znepokojující mutace.

To nejzajímavější spočívá ve způsobu vyprávění. Resident Evil působí skoro jako videohra převedená do filmové řeči. Nemyslím tím pouze množství odkazů na herní sérii. Ty tu samozřejmě jsou. A fanoušky rozhodně potěší. Několikrát jsem se přistihl, že se usmívám nad drobnostmi, které běžný divák pravděpodobně ani nezaregistruje. Třeba reference na Williama Birkina je přesně tím typem pomrknutí, které není nacpané divákovi do obličeje a o to lépe funguje. Ještě důležitější je ale forma. Kamera místy připomíná herní perspektivu. Někdy sleduje postavu s odstupem, jindy se drží podezřele blízko za jejími zády, nebo dokonce nabídne „first person pohled“. Mnohé záběry působí dojmem, jako by vznikly přímo z gameplaye. A do toho přichází zvláštní struktura celého filmu. Každá část se odehrává v jiném prostředí, řeší jiný problém a představuje nový druh hrozby. Když se na to zaměříte, uvidíte skoro až levelovací strukturu. Nová lokace (poznáte tu i Prahu, kde se film natáčel a najdete tu i domácí herce). Nový problém. Nový boss. Další postup. A funguje to překvapivě dobře.
Napětí se zde nebuduje výhradně pomocí jumpscarů. Ty tu samozřejmě jsou. Některé velmi povedené. Mnohem důležitější je však plíživá nejistota. Neustálý pocit, že víte, co by mohlo přijít, ale netušíte kdy. Přesně jako ve hrách. Jste si jistí, že za dveřmi něco je. Jen nemáte ponětí co. Stejně tak překvapí hlavní protivník, respektive Bryanova osobní nemesis. Série Resident Evil vždycky milovala nezastavitelné pronásledovatele. Nemesis, Mr. X a další monstra, která se objevují přesně ve chvíli, kdy si myslíte, že máte na chvíli klid. Film s touto tradicí pracuje po svém, ale velmi efektivně. Bryanův osobní stín se postupně stává jedním z hlavních motorů vyprávění a dává filmu velmi příjemnou dynamiku. Čím dál tím víc totiž nejde pouze o přežití. Jde o osobní souboj.

Velkou devizou filmu je i to, že obstojí bez znalosti předlohy. Ano, fanoušci si užijí mnohem víc detailů. Ano, některé odkazy mají větší váhu, pokud znáte hry. Jenže Resident Evil není závislý na tom, zda poznáte konkrétní jméno, virus nebo monstrum. Funguje sám o sobě jako velmi dobře odvyprávěný příběh obyčejného člověka v neobyčejné situaci. A možná právě proto jsem se u něj bavil víc, než jsem čekal. Dokonce natolik, že jsem se přistihl, jak se u hororu směju nahlas. A nebyl jsem sám. Hororový humor úplně nevyhledávám. Tady naopak vychází přímo z charakteru hlavní postavy. Z její neobratnosti, nervozity a lidskosti. A proto funguje.
Jméno Zach Cregger není mezi současnými hororovými fanoušky žádnou neznámou. Po komediálních projektech na sebe výrazně upozornil filmy Barbar nebo Hodina zmizení, které se staly jedněmi z nejpříjemnějších hororových překvapení posledních let. Zde zužitkvoal jak cit pro napětí, tak humor.
Resident Evil neobjevuje nic nového. Nepřepisuje pravidla žánru. Místo toho dělá zdánlivě jednoduchou věc. Vezme základní principy herní série, přetaví je do filmové podoby a přidá protagonistu, se kterým je radost strávit dvě hodiny. Výsledkem je horor, který umí být napínavý, krvavý, překvapivě vtipný a především lidský. Ano, lidský. A to je v dnešní záplavě sterilních blockbusterů možná větší vítězství, než by se mohlo zdát.
Překvapivě povedená adaptace, která místo velkých ambicí sází na obyčejného a lidského hrdinu, chytře převádí herní principy do filmové řeči a nabízí napínavou, krvavou i velmi vtipnou hororovou jízdu fungující stejně dobře pro fanoušky i nováčky.
8 / 10
USA 2026 90 min
Režie: Zach Cregger
Scénář: Zach Cregger, Shay Hatten
Kamera: Dariusz Wolski
Hudba: Hays Holladay, Ryan Holladay
Hrají: Austin Abrams, Zach Cherry, Kali Reis, Paul Walter Hauser, Andrea Miltner, Karel Dobrý, Chris Lew Kum Hoi, Griffin Newman, Emily Piggford, Johnno Wilson, Isla McRae, Sara Paxton, Magdalena Šittová, Zach Cregger
Aj rozumiem všeobecnému nadšeniu, aj ma to nejako neohúrilo.
Krásne natočené, vtipné, pekne to odsýpalo, hlavný hrdina skvelý, ale zombíkov mám radšej pomalších, jednoduchších, apokalypsu masívnejšiu a ešte mi aj chýbala Milla Jovovich.
Do kina som odbiehal od rozčítanej knihy o Hamase, takže ani tie nechutnosti ma nejako neohúrili. Žijeme príliš dodrbanú realitu na nadchýňanie sa dobrými horormi.
Přáli jste si někdy, aby vznikl film, ve kterém není zbytečné jediné políčko, jediná věta, jediná postava? Přesně takový pocit mám z nové adaptace herní klasiky RESIDENT EVIL. Leckdo by mohl namítnout, že u franšízy zmítané tolika problémy je něco podobného téměř nemožné, jenže opak je pravdou. Jako by si současný král inovací hororového žánru Zach Cregger pustil za sebou všechny marné pokusy předchozích autorů a jednoduše škrtal zbytečnosti, přešlapy a vatu tak dlouho, až mu zůstala holá kostra toho, co jeho vlastní vize potřebuje. A té pak vdechl svůj typický, naprosto přirozený fištrón.
Každý z nás nejspíš někdy zažil ten zvláštní pocit, kdy už během prvních minut filmu začíná cosi příjemně šimrat v zátylku a vy tušíte, že tohle bude ono. A tohle je zkrátka „to ono“. Protože je Cregger koumák, dokáže navíc zjevná úskalí a potenciální nevýhody obrátit ve svůj prospěch. Film nás s minimem informací vyplivne doprostřed dění a vy velmi rychle pochopíte, že všechny vědomosti, kterými vaše mozkové závity zatížily předchozí díly, vlastně vůbec nepotřebujete. Můžete začít s čistým stolem, nechat se unášet a jednoduše se bavit. Jak už jsem naznačil, film je téměř dokonale prostý zbytečností a vaty. Troufl bych si dokonce tvrdit, že každý záběr je vystavěn s profesorskou pečlivostí a celek představuje totální pastvu pro oči. Je to pocta řemeslu, pocta žánru, pocta atmosféře i pocta divákovi. Všichni jsou spokojeni.
Jako staroškolní fanoušek se pochopitelně rád vracím ke klasikám, které podobu tohoto subžánru definovaly, takže tady jednoduše nelze nezmínit královnu hororu: Věc. Atmosféra sněhu a zimy, čvachtavá práce s monstry, minimalistické využívání některých motivů soundtracku – to všechno sympaticky pomrkává po tatíčkovi Carpenterovi. Co však ve Věci prakticky absentovalo a čeho zde dostáváme přinejmenším stejnou porci jako napětí, je humor. Nikdy není tlačený na sílu; většinou přichází jako naprosto přirozené vyústění neohrabanosti, bezradnosti a ztracenosti hlavní postavy. Místy až sebeparodický přístup k hrdinství nechává film dýchat a působí, jako by se i v tomto ohledu tvůrci chtěli vyhnout křečovité vážnosti jedničky, nad níž dnes úsměv zůstává spíše stát.
Herní fanoušky bude nepochybně zajímat porovnání s předlohou. Tady bohužel nemohu sloužit, protože naposledy jsem hrál leda tak Prehistorika. Jako nezaujatý divák mám nicméně pocit, že i hernímu odkazu je věnována vrchovatá péče – především ve způsobu záběrování, práci s perspektivou a POV pohledem nebo v tom, jakým způsobem do příběhu vstupují zbraně a úkoly. Nejvýrazněji je herní DNA patrná v samotném konceptu cesty: hrdina se musí dostat z bodu A do bodu B, absolvovat přitom nejrůznější nástrahy a pomyslné levely, zabloudit do slepých uliček a vypořádat se s monstry i překážkami dosud nevídaného charakteru. Přesto kdybyste úplnému laikovi neřekli, že tohle všechno odkazuje k herní předloze, nejspíš by si toho ani nevšiml. A to považuji za obrovské plus.
Na film, který téměř celý táhne mladý herec Austin Abrams (Weapons, Euphoria) a který stojí především na napětí a atmosféře, to celé šlape výtečně. Když přijde řada na lekačky, leknete se opravdu hodně a většinou ve chvíli, kdy to vůbec nečekáte. Monstra jsou neotřelá a nápaditá. Gore je prvotřídní, tkání a tělesných tekutin na rozdávání. Humor je dostatečně univerzální na to, aby spolehlivě rozesmál celý sál. Zach Cregger zkrátka znovu obhájil svou pozici a doručil film, který má ambici stát se popkulturním fenoménem. Film, ve kterém je všechno správně.
P. S.: Zažili jste někdy, aby po skončení filmu kino tleskalo? Já za pětatřicet let, co do kina chodím, poprvé. A zaslouženě.
-bez slovního hodnocení-
Novinka od texaských maskovaných výtržníků je přesně tím typem desky, který vás nechce bavit, ale brutálně převálcovat. Naprosto hrubá a zemitá směs noise rocku a neandrtálského hardcore punku srší frustrací na všechny strany.
Orchestrálně pojatý power metal příliš nevyhledávám, ale pokud jde o takovouto kombinaci citlivě stavěné melodiky, progresivních prvků a silného vokálu, pak nezbývá než ocenit slušně odvedenou práci.
Aktivistický deathcore stále drží vlajku boje za práva zvířat hrdě vztyčenou. Naštěstí má i reprezentativní hudební doprovod, takže soundtrack k terorismu masokombinátů a jatek jako když najdete. Dlouhodobá jistota žánru.
Japonští náladotvůrci v sobě dokážou skloubit shoegaze, indie kytarovku a post-punk s překvapivě rockovým důrazem, a současně zasněným lehkým ženským vokálem. Výsledkem je velmi osobitá a fungující fúze éterické atmosféry a přímočaré energie.
Zajímavě žánrově neukotvená originální deska. Dánská parta kolem excentrické zpěvule Shaam Larein mísí black metal s goticko-okultním rockem, punkovou energií i epickým heavy metalem. Výbušná, roztěkaná a zároveň překvapivě soudržná a atmosférická směs.
Pozoruhodný kousek. SELENOPLEXIA se věnují black/death metalu s tím, že ho podávají v notně technicko-progresivní formě. Melodie, disonance i krásně rovné blackové pasáže. Velice široká paleta extrémních i čistých zpěvů. A taky Colin Marston za mixákem.
Čtyřicet minut neúprosné tortury v mechanické drtičce, jenž je chladná a neosobní, ale zároveň překvapivě živá ve své brutalitě. Monolitické riffy a tísnivá atmosféra, páchnoucí olejem, betonovým prachem a civilizačním úpadkem. Broadrick to opět dokázal.





