Druhá deska finského one-man projektu COMA CONTROL se pro mě stala asi největším překvapením roku 2026. Když jsem dva roky staré debutové album „Perennial“ označil nálepkou nadějného potenciálu, ještě jsem netušil, co dokáže multiinstrumentalista Tapio Honka předvést na následné desce. Ve stylu „udělej si sám“ složil, nahrál, vyprodukoval, zmasteroval a opatřil vizuálem album, které mi při prvním poslechu neuvěřitelně zvedlo náladu. Ne snad proto, že by bylo nějak veselé, je to metal jako řemen, ale taková radost z čerstvé hudby už mě dlouho nenaplnila. Já vím, že je to plně subjektivní a nepřenositelné, ale mám prostě potřebu to sdělit světu takto expresivně. Bude to zřejmě hodně ovlivňovat věcnou podstatu následného textu, takže prosím čtenáře, aby to brali v úvahu.

Pokud album „Shed the Sleep“ usadím do stylového rámce, pak to hlavní bude ostrý prog metal, často s deathovým nádechem. A když se vrátím k celkovému vyznění, pak použiji jméno FRACTAL UNIVERSE. Na jejich loňské album „The Great Filters“ jsem si totiž hned vzpomněl. Při jeho poslechu jsem zažíval podobně příjemné pocity. Hravost a elegance, které ve své jinak drsné hudbě dokážou FRACTAL UNIVERSE rozvíjet, jsou vlastní i rukopisu Tapio Honky. Ten jde ale trochu dál ve využívání dalších stylů a je snad ještě bohatší v instrumentálních variacích. A když už jsem začal přirovnávat, na mysl se samozřejmě derou i BETWEEN THE BURIED AND ME, neboť je to podobně zajímavý stylový koktejl, jaký jsem si užíval především na jejich starších počinech kolem alba „Alaska“.

Tapio také kombinuje kontrastní polohy a nebojí se spojovat melodickou až vlídnou pohodu s agresivní, téměř devastující razancí a zařazovat i krkolomnější, zdánlivě neuspořádané postupy. Ve skladbě „Immersed in Whispers“ jsem si dokonce vzpomněl na jiného multiinstrumentálního dravce, Christiana Ludvigssona a jeho projekt EIGENSTATE ZERO. Ale zatímco Ludvigsson je týpek posedlý extravagancí a po vynikajícím albu „Machinery of Night“ se vydal cestou totálního šílenství, Honka si ve svých kreacích hlídá logiku a strukturovanost. I při nečekaných a divokých zvratech a přechodech je cítit jasná vize a systematičnost, se kterou svou hudbu skládá i ze zdánlivě nesourodých ingrediencí. V některých okamžicích to připomíná i současnou tvář klasiků GOROD, jak ji prezentují na letošní desce „The Ember Gone“. No prostě hodně asociací mě při poslechu „Shed the Sleep“ napadalo, což je vlastně známka toho, že Tapio zřejmě sbírá inspiraci, kde se jen dá. A když se nad tím zamyslím, vlastně nepřichází s ničím převratným a novým. V jeho hudbě máte místy dokonce pocit, že přesně tento motiv nebo melodii už znáte. Jenže z nějakého záhadného důvodu to nevadí. Protože je všechno tak šikovně vystavěné a zkombinované, že se nakonec počítá hlavně celkový dojem a bravurní provedení.

Oproti debutu „Perennial“ udělal Honka obrovský krok vpřed v práci s hlasem. Zatímco na debutu dominoval growling a melodický vokál se objevoval spíš v nesmělých pokusech, tentokrát působí Tapio za mikrofonem sebevědomě a pestrost výrazů hodně pomáhá s budováním atmosféry i gradací jednotlivých skladeb. Skvěle to koresponduje s rozšířenou paletou hudebních výrazových prostředků a proměnlivostí skladeb. Úvodní „Transience“ je takový náladový prolog, po kterém následuje drtivá prog deathová smršť „Seething Hunger“ a „Inherently Unmet“. Je to parádní, energický rozjezd plný živočišné nespoutanosti, který mě vždy dokonale vtáhne do poslechu. Už zde se hodně pracuje se změnami tempa, akustikou, hravými sóly a různorodým vokálem, ale to nejlepší se děje až následně, protože deska má i výbornou dramaturgii a přes další proměnlivé skladby spěje k perfektnímu vyvrcholení v podobě již zmíněné „Immersed in Whispers“, více než desetiminutového opusu, v němž se Tapio plně odváže a kromě rytmicky divoké struktury a deathmetalové razance servíruje i klavír a bluesově modulovanou pasáž. Předtím si ale posluchače připraví melodicky vlídnou „Well of Absence“, v níž ukazuje cit pro akustiku a ladný vokál, hravou instrumentálkou „Post-Aware“ a kontrastním kusem „Apathy's Abundance“.

Celé album se nese ve znamení zvukové vyváženosti jednotlivých nástrojů. Perfektní rytmika vykazuje až strojovou přesnost, ale přitom působí naprosto přirozeně. Zajímavé je, jak dominantně často vyznívají plechy. Například činely ve velké části „Well of Absence“ vlastně přebírají energicky rytmickou roli a jinak vláčně se rozvíjející a melodicky vstřícné skladbě dodávají groove. Je cítit, že kromě vlastního komponování a instrumentace si Honka dal záležet i na produkci a zvuku. Dotáhl tak své dílo téměř k dokonalosti. Navíc na svých Bandcamp stránkách deklaruje: „Contains no AI-generated audio, visual, or textual content“. V době, kdy se tahle otázka občas u DIY nahrávek řeší, je fajn to vědět, i když zrovna v případě tohoto alba by mě podezření na AI nenapadlo. Vždyť je to kus živočišného, lidsky nervního i náladově rozechvělého materiálu, ze kterého přímo stříkají osobité emoce. No prostě radost poslouchat. Takže tak, jak jsem začal, i končím, s pocitem blaženosti v srdci, že ještě vznikají takto silná alba.