Když v roce 2021 přišla tato pražská banda se svým debutem „Mokvání v okovech“, stala se pomyslným iniciátorem současné vlny old school death metalu v našich zemích. Ne že by se této odnoži smrtícího kovu před existencí SNĚTI u nás nikdo nevenoval, ale vítězství v žánrové kategorii ankety Anděl status kapely definitivně potvrdilo. S pokračováním své prvotiny si dali Pražané načas a mezitím jim zde vyrostla i slušná konkurence, dá-li se to tak prohlásit. Vznik druhého alba si vyžádal delší čas – byla v tom jistá dávka perfekcionismu i prokrastinace. Když však v posledním zhruba roce nabraly události rychlý spád, bylo už jen otázkou času, kdy a kde nová deska vyjde.

Kombinace labelů Dark Descent Records a Me Saco Un Ojo Records, které si rozdělily jednotlivé fyzické a digitální formáty, je vskutku silné kombo. Jde o jasný projev důvěry v tuto již zavedenou deathmetalovou instituci. Kapela nekonečné období čekání na následovníka zdařilého debutu naštěstí vyplnila agilní koncertní aktivitou a také střídáním na postu basáka – Pitevníka alias Klima (toho času u CANCER VOID) nahradil benjamínek Adam Beneš alias Hrdlořez, jenž řady kapely posílil z brněnských old school divochů MÖRGHUUL.

Ačkoliv debut na sebe strhl značnou pozornost a přinesl skupině solidní zástup oddaných fanoušků, ne všichni s ním byli na sto procent spokojeni. Hovořím teď spíše o kapele samotné, z jejíchž řad jsem zaslechl kritické hlasy na adresu zvuku a produkce. Spíše než velkou nespokojenost to však lze brát jako snahu se zlepšovat a nestát na místě. V tomto ohledu neponechala SNĚŤ nic náhodě a následovníka „Mokvání v okovech“ pořídila v zavedeném a prestižním Golden Hive Studiu pod dohledem Amáka. Tento bývalý člen rockových SUNSHINE má s extrémními žánry velmi dobré zkušenosti a v neposlední řadě i produkční cit. O mix a mastering se pak, stejně jako v případě debutu, postaral osvědčený Greg Wilkinson.

Zvuk je ostrý, čitelný, krásně přehledný, ale zároveň i dostatečně bahenní, jak si žádají nároky kladené na brutální death metal tradičního střihu. Nazvučení kytar mi tentokrát více evokuje pověstné skandinávské „chrástění“, ale v tomto směru si pražská skupina pohlídala úroveň inspirace v přijatelných mezích. Nečekejte žádný ENTOMBED a DISMEMBER revival. To ostatně pochopíte ihned, jakmile se Tomáš Mitura alias „Řád zdechlin“ poprvé opře do svých hlasivek. Jeho výkon je nadmíru soustředěný. Svůj hlas sice kromě obligátního growlingu netrápí přehršlí jiných hlasových kreací, ale to hlavní zvládá na velmi slušné úrovni. Vokály jsou navíc v celkovém mixu umístěné účelně – na jednu stranu příliš nevyčnívají, na stranu druhou se neztrácejí v moři riffujících kytar.

Z hlediska stylového uchopení nečekejte žádné výrazné změny. Tady se pokračuje přesně tam, kde se před pěti lety skončilo. Respektive se navazuje na několik split nahrávek, jež v mezičase vyšly. Tato dávka deseti nových kompozic konečně přikládá do ohýnku, který v poslední době spíše jen lehce plápolal. Ač nepředpokládám, že celá pauza mezi řadovými deskami byla vyplněná intenzivním skládáním, delší příprava je na materiálu rozhodně znát. Songwriting skupině šlape bez nejmenších výhrad. Skladby se přelévají v solidním tempu a jejich pestrost je v tomto žánrovém teritoriu rozhodně nadprůměrná. SNĚŤ se vás nesnaží zasypat množstvím not; promyšleným dávkováním chorobných riffů, změn temp a patřičně nahnilých sól zajistí, aby váš rozklad probíhal rovnoměrně po celou dobu osmatřiceti minut hracího času.

A kdy to bude v kotli vřít nejvíce? Mám-li za sebe vypíchnout jisté koncertní fláky, jednoznačně bych sáhl po sedmé položce v pořadí. Skladba „Jako každý“ je na albu asi nejvíce přímočará vypalovačka, a tudíž i kompozice s ihned zapamatovatelným refrénem. Pravděpodobně je také v silné harmonii s punkovým cítěním vokalisty Tomáše. Závěrečná „Znetvořená panna“ je pak jedním z těch vzácných momentů, kdy se ozvou i čisté vokální party. Explicitní a značně zemitá deklamace rámuje její textové vyznění, ale když se hned vzápětí začne sypat, vše se navrací do starých dobrých kolejí.

Vůbec textová složka alba je zajímavým prolnutím imaginace a cíleně přízemní brutality. Na první dojem se možná zhnusíte nad přepáleným vyzněním některých (vlastně všech) textů, ale po chvíli vám dojde, že je v tom i nemalý kus zvráceného humoru. Přepálená však rozhodně není nahrávka jako taková. SNĚŤ na ní dokázali překročit svůj stín a potvrdili, že nejsou jen epizodní záležitostí, která se trefila do příznivé doby. Jejich novinka je pořádným kusem zapáchající flákoty, kolem níž se slétají hejna otravných much – a troufám si tvrdit, že budou jen a jen přibývat. Je to totiž deska, která ctí tradice, nehodlá se jim nijak příčit ani je nevyužívá jen jako odrazový můstek k experimentům. Zároveň je ale ve svém tradicionalismu dostatečně sebevědomá, svobodná a kreativní!